už je to rok!!

stýská se mi....

Pár neodbytných dojmů z prvního čtvrtka v Bradavicích

Tak nejdřív: schválně se podívejte tady na náš rozvrh:

Registrujete ten kříž? Mohlo by se sice zdát, že ta zvýrazněná políčka jen označují den v týdnu a právě probíhající hodinu, ale - jak by řekla paní profesorka Trelawneyová - podívejte se na tu symboliku!! Například dvouhodinovka lektvarů vyznačená v pondělním řádku - tu zrovna takový křížek (jako na hrob) výborně vystihuje, netřeba vysvětlovat... Nebo jasnovidectví - tam hrozí smrt vícero druhů: buďto si ji přivodíte sami tím, že budete tak dlouho zadržovat smích, než se udusíte, anebo smích neovládnete a paní profesorka za vámi, při bleskurychlém úprku ze schodů, shodí pár křišťálových koulí... (a význam "orbity" zlověstně padající přímo na nešťastníkovu hlavu pochopí i ten největší troll). Kdyby mi někdo chtěl tvrdit, že hodina jasnovidectví takováhle nebezpečenství vůbec neskýtá, protože je to bohapustá nuda, tak má smůlu, protože dnešní profesorčina výpověd o tom, že "srdce profesora Snapea...

... mě zatvrdilo v tom, že ač je jasnovidectví k ničemu, je to ohromná švanda, a zaručilo mi výbornou náladu minimálně do pondělka, než milého zastřeného profesora v celé jeho mlze osobně uvidím...;) Jinak co se péče a formulí týče, moc doufám že výjimka bude potvrzovat pravidlo a tyhle hodiny budou o něco mírumilovnější než ty ostatní - ale zatím těžko říct, protože ani jedno ani druhé jsme ve své klasické podobě ještě neměli... Ale přistupme k věci, zbývá obrana, s profesorem Bagwellem! Tu jsme měli dneska prvně. Úvodem nutno podotknout, že profesorův oděv by se k hřbitovní tématice úžasně hodil; chodí mi z něj mráz po zádech. O něco lepší než jeho smysl pro oblíkání bude, zdá se, profesorův smysl pro humor; tíhne sice značně k sarkasmu na účet volaného...


... ale nakonec, profesor Snape s námi má letos hodinu jen jednou za čtrnáct dní, a nestihne nám tak dopodrobna ilustrovat všechny pozoruhodně nízké a ubohé aspekty a kvality našeho charakteru a znalostí -- a profesor Bagwell milerád vypomůže. Na druhou stranu ale musím říct, profesor Bagwell se zdá být přece jen o něco férovější - má sice taky vysoké nároky, ale zatím to nevypadá, že by je (jako Snape) prosazoval pouze za účelem nás ponížit a do krve ztrapnit (ačkoliv nutno uznat, že se mu to povětšinou podaří - minimálně u mě...). Jinak, podobně jako Snape, má Bagwell jistý dar efektivní stručnosti --


-- kterou, mám obavu, výborně využije při letošním závěrečném hodnocení... ("Troll.")

Takže co??? Čas začít trénovat (sebe)obranu!!

Třetí rok v Bradavicích podruhé (poznámky z natáčení)

První den v Bradavicích (po pořádně dlouhých prázdninách) byl pro Katleen skoro jako horská dráha… Nadšení, zábava, trochu dobrodružství, prostě skvělý zážitek, přesně jako když se pustíte se v tom malinkém vozítku střemhlav dolů po zamotaných narezlých kolejích -- ale v některých momentech se přitom člověku dělalo tak strašně špatně od žaludku, že měl chuť okamžitě vystoupit…

Na jednu stranu se Kat na Bradavice ohromně těšila; ve světle svého pobytu u prarodičů se jí všechno dobré na Bradavicích zdálo být ještě lepší, a ty nepříjemné věci co si pamatovala se naráz jevily jako slabý odvar proti tomu, co s sebou přinášela převýchova u babičky. Takže po půl roce bydlení v Kanadě už obraz života v Bradavicích, jak si ho nosila Kat v hlavě, výrazně připomínal obrázek idylické krajiny nebeské - chyběly jenom postavičky profesorů v podobě buclatých barokních andělíčků poletujícími mezi učebnami na obláčcích…:)
To, jak si Kat malovala Bradavice, bylo prostě realitě asi tak blízké a podobné jako třeba Wilkus Fixel Amandě Hollyové – takže velmi, velmi vzdáleně, a to jen přibližnou stavbou těla a funkcí (některých) vnitřních orgánů…… Takže rozčarování bylo nasnadě. Ale i když se dostavilo, nebylo to nakonec vůbec tak zlé… nebo aspoň ne prozatím. ;)

Na druhou stranu, přece jen se dostavily i ty "vystupovací" momenty - chvilky, kdy by Kat s radostí a bez prodlení opustila svoje vozítko, třeba za jízdy, hlavně aby to stihla dřív, než to udělá její snídaně… Šlo například o okamžik, kdy zjistila (od sympatické mladé bystrozorky v mnohem míň sympatických okovaných kalhotách), že v rámci bezpečnosti se z Prasinek do Bradavic letos nepopluje na lodičkách ani nepojede kočárem, ale pocestuje se – k jejímu upřímnému nadšení – krbem. Ne, že by si Kat tolik potrpěla na romantiku zdlouhavé cesty kočárem, ale měla dojem, že už jen při představě další cesty s tím odporným pracím práškem se jí hrůzou sukují střeva – pokud se teda kdy stihly rozuzlovat z té předchozí cesty z Calgary do Londýna.
A pokud Kat jen nerada měnila pohodlí kočáru za nepohodlnou cestu krbem, neměla ještě ani nejmenší představu o tom, jak dlouhou chvilku může trvat naučit pár desítek školáků cestovat s Letaxem , a že během té chvilky možná stihne v tlačenici u krbu přijít (minimálně) o pár prstů na nohou…

Ale nepřišla, přežila, a i se svým vzpouzejícím se žaludkem a všemi končetinami i jejich součástmi se skoro o tři čtvrtě hodinky později octla v Bradavické sborovně – kde si připadala doslova jako Alenka v říši divů, ač místo bílého králíka a pár bezbranných zvířátek se kolem motaly snad dvě desítky prváků. Katleen tu místnost v životě neviděla, takže byla vděčná za nápovědu neznámého pána (snad profesora) v oranžovém, který jí dvakrát zakřičel do ucha něco o tom, že VYŠŠÍ ROČNÍKY mají jít do Velké Síně, než pochopil, že bude stačit ukázat jí, kde jsou dveře…;)

Moudrý klobouk si na zařazování připravil, jako vždy, novou píseň, která byla, jako vždy, velmi inspirativní. Spousta lidí té nové písni, jako vždy, vůbec nevěnovala pozornost (Alex například proto, že koukal jen a jen po nějakém svém novém objevu z prvního ročníku ;)), a v Síni, jako vždy, panoval skvělý zmatek, prváků jak černo a hromada vykřikování, postrkování, šeptání a povídání, přesedávání, přešlapování… Katleen si začínala konečně připadat, že je někde, kde to zná…:) Ač, bez těch několika každoročních nespokojených šťastlivců, které Klobouk nezařadil do Zmijozelu, kam chtěli, ale někam jinam, kam definitivně nechtěli (a dávali to okatě najevo) by se Kat pro jednou byla obešla… ale to holt patřilo k věci. ;)

Slavnostní večeře byla stejně skvělá, jak si ji Kat pamatovala, i když třeba na povídání u stolu vůbec nedošlo – všichni byli už tak hladoví a utahaní, že do sebe prostě naházeli, co to šlo, a zajímalo je leda kudy se dostanou do postele. To jim nakonec ukázal lékouzelník Gruz, který prý bude načas havraspárským kolejním ředitelem (proč zrovna Havraspár musí mít kolejní ředitele vždycky jen načas??). Byl milý, ačkoliv očividně vytušil kapacitu Katleeniny představivosti, pokud šlo o zařízení dívčích ložnic - takže před ní pro jistotu bleskurychle utekl…:D

Každopádně, pokud šlo o společenku, ač se Katleen už doslechla, že prý teď vypadá jinak, tak vůbec netušila, jak moc ! Bylo to ale příjemné překvapení… Zdála se mnohem útulnější, zmizel ten příšerně velký konferenční stůl… a ta velká knihovna!! *zaří jí oči* Sice by se sešlo ještě pár křesílek před krb, toaletní stolek do ložnice a snad i pár oken navíc, aby to ve věži vypadalo trochu míň jako v podzemí, ale jinak nádhera!

Nezbývalo, než zalézt do postele. Kat si ještě chvíli povídala s Alexem, ale to nijak zvlášť neuklidnilo její vzrůstající nervozitu z toho, jak zvládne zítra na hodinách kouzlení - naopak, Alex jí přidal ještě spoustu materiálu na přemýšlení, když jí popovídal o tom, že poslední dobou je tak zmatený asi proto, že vlastně často ani neví, kde se to naráz ocitl a proč… Nepříjemně jí to připomnělo Kate a Nariona před pár lety. Ale u Alexe to přece jen mohl být ještě následek toho zranění, o kterém jí pověděla Kate… snad.

V každém případě tohle posezení a vůbec celý hektický první den znamenaly pro Kat nespavou noc… během které se ukázalo, jak příjemné, skvělé (a užitečné ;)) je mít za kamarádku prefektku, obzvlášť pak po večerce……;)

Intermezzo: Back to "normal"

Je FAJN být zpátky! Zpátky v Anglii, zpátky doma, a za chvíli taky zpátky v normální - nenormální škole...:) Je to tak strašně fajn, že vás skoro nic nerozhodí, věřte mi! Nevadí vám, že jste se museli ztrapňovat a pod falešnými záminkami vtírat do domácností neznámých kouzelníků, jen abyste absolvovali nepříjemnou, špinavou, dlouhou cestu krbem z Kanady do Londýna; nestěžujete si ani moc nahlas na to, že jste přitom přišli o boty...:D Pak si bez hlesu necháte pěkně od plic nadat od rodičů a jiných rodinných příslušníků za útěk z domova (podle nich) - útěk z vězení (podle vás), ale nálada pořád drží - pokud vás, samozřejmě, okamžitě neposadí na letadlo zpátky...;).
Tahle dobrá nálada prostě má, zdá se, docela dlouhodobý charakter, a je odolná i vůči nepříznivým vnějším vlivům - jako jsou přidrzlí jedenáctiletí kluci, co vám bez mrknutí prolistují knihou, kterou právě čtete, neumí poprosit ani poděkovat, mají určité potíže s prostorovou orientací (projevují se např. při čekání v řadě), a jsou nebetyčně hrdí na to, že už umí máchat hůlkou a že to přitom, představte si, bouchá! :) Teda, tenhle výrůstek, na kterého narážím, mě v Kotli sice moc nepobavil, ale že by mi zkazil náladu...;) Vždyť to se nepovedlo ani tátovi, který mi do banky uložil místo peněz nějaký pochybný dokument - možná je to nějaká jeho hádanka, občas mě takhle zkouší -- že by mi někam zakopal poklad? :D Každopádně, do té doby, než ho najdu, jsem zaprodala svou sbírku karet z čokoládových žabek ve vetešnictví - za něco si nakoupit musím.... Mrzela mě hlavně Rowena a Mungo, ale třeba se mi časem vrátí.
Jediné, co mě za celou tu dobu, co jsem zpátky doma, opravdu dostalo byl - světe div se - pravý britský hlad!! :D Ale ten nakonec skvěle zahnal v Kotli Tom, který nám všem hladovějícím potloukajícím se kolem naordinoval nejdřív banánovou dietu (tolik banánů na jedné hromadě jsem ještě nikdy neviděla, a definitivně ani nesnědla!), pak přihodil pár jablek a mrkví, a nakonec nás odaroval skvělým dortem... No, výborná tečka nakonec, plně doporučuju! :)
Takže, ačkoliv v žádném případě nedoporučuju v rámci zajištění dobré nálady nechat se nejdřív odvézt na rok a půl na nucenou dovolenou na jiný kontinent, tak musím uznat, že návrat domů stojí za to!

O(d)loučení

jsou to dny a noci,

měsíce.

ztichlo srdce, zchladla hlava.

dlaním občas chybí dotyk,

uším záchvěv

(„jsi ta pravá“),

duši důvěra a blízkost.

prstýnek ho nepřitočí.

jenom volá: zatoč a přej si!

zatoč a přej si je naděje snílků.

//

jsou to dny a noci,

roky!

srdce puklo? zbyla propast?

prostor, tma, a nepřiznané?

na dně leží pochybnosti, tužby, sužby, zklamání?

ne.

nechal mi tu plány mostu

a uprostřed něj dvě balení čokoládových pralinek.