Další Dlouhý Den

Tak se vám přiznám, že nevím, co si myslet. Dnešek pro změnu zase nebyl „mimosezónní“ – mám dost zvláštní pocit, že si někdo ty moje zápisky čte a tímhle způsobem si ze mě dělá legraci :) Chcete vědět, co se dělo? Tak stručně:
1. Vyučovací hodiny se dnes nekonaly. Nikdo si nestěžoval. ;)
2. V přízemí nějaký neznámý talentovaný kouzelník (bohužel nezůstal, aby se představil) přičaroval ke kamenné podlaze úžasný (pra)les, včetně močálu, rostlin a divé zvěře! Nádhera! Škoda, že si to člověk nemohl víc užít – já bych tam vydržela roky, ale pan Algarov nejspíš považoval divočinu za nemístnou... Chtěl ji co nejrychleji odstranit a podezíravě si měřil každého, kdo se objevil v dosahu jeho vytažené hůlky (samozřejmě se jí pouze snažil odčarovat ty kapradiny...) či jeho břitce kladených zjišťovacích vět zakončených často krom otazníku i vykřičníkem...:)
3. Předtím, než se profesoru Algarovovi (hádám už zborcenému potem) podařilo nechat zmizet přátelskou bažinu, vzrostlé duby i nízký lesní porost, polapil ještě Hagrid rychle různé lesní tvory pohybující se mezi keři do klecí, aby nedošli újmy. Jednoho z nich – šedivého králíčka – pak dal darem Brianovi od nás z Havraspáru. Jmenuje se teď Franz a vypadá poslušně a roztomile, ač někteří by ho možná prvotně počastovali slovíčkem „chutný“, že, Alexi? :D
4. Hagrid pekl, a dostali jsme všichni pozvánku na ochutnávku jeho cukrářského díla – dortu. Vydali jsme se v hojném počtu k němu do chalupy a tam na nás čekalo šest velikánských naložených talířů. Teď mě napadá, že jsem se měla zeptat, v čem to Hagrid pekl, protože do obyčejné trouby by se určitě pochoutka takových rozměrů nevešla...:) (Platí přímá úměrnost mezi Hagridovou velikostí a velikostí jeho dezertů!) Ale bylo to výborné, nacpali jsme se k prasknutí. Taky jsem se na té návštěvě dost nasmála, měly jsme se Sevilou soukromý stolek a našly jsme u Hagrida spoustu zábavných podnětů k zamyšlení...:)
5. Pátým bodem je přízrak Atily. Tedy, já si myslím, že je to Atilův nešťastný přízrak, už jsem se o tom přece někdy zmínila... Ale dost možná je to opravdový kůň – pokud může být nějaké zvíře TAK černé a TAK nešťastně pohazovat hřívou a ržát... Nikdy by mě nenapadlo, že je to živý tvor, kdybych dnes neviděla Hagrida, jak na něm sedí. Ale stejně si nemůžu pomoci – prostě mi to pořád připomíná Arkhipova a smrt krásného, nevědoucího, nevinného zvířete.
6. Den bližšího seznamování – strávila jsem konečně trochu času s lidmi, které míjím denně na chodbě, ale neznám pomalu ani jejich jméno. O Sevile jsem se už zmínila, a byla jsem taky chvíli s Evženem z Nebelvíru – prozkoumali jsme společně všechny houby v pravém skleníku. :)
7. A jedna velmi zvláštní příhoda na závěr dne. Na schodech mne zastavila – a nutno podotknout i omráčila – prapodivná postava, něco jako stříbřitý, poloprůhledný duch, který ale vypadal mnohem hmotněji než třeba Protiva nebo Tlustý Mnich. Vlastně nevím, co přesně udělal, jen si pamatuju, že přicházel stále blíž; sledoval mě a já jsem nemohla odtrhnout pohled od jeho zvláštních, studených, uhrančivých očí, a pak... jsem ležela na zemi, na zátylku perfektní bouli.
Když jsem o tomhle dostaveníčku pověděla Alexovi a Narionovi, přivedli mě na nápad, že mi ten „duch“ mohl zanechat nějaký vzkaz – jaktěživu by mě to samotnou nenapadlo, ale vzkaz byl opravdu v tašce. Pisatel se podepsal jako Přízračný Strážce a žádal mě jednoduchou hádankou, abych se dostavila na ošetřovnu, že vše vysvětlí. Samozřejmě jsem šla. Bylo to celé dost podivné, chtěla jsem odhalit smysl Strážcova počínání.
Ale nebylo to tak jednoduché. Na ošetřovnu se totiž samozřejmě dostavili nakonec všichni, co byli vzhůru – někteří, myslím, ze zvědavosti, a jiní, aby mě hrdinně ochránili, kdyby se mi mělo něco stát. Ale tajemný neznámý nebyl nikde, a mně – dílem unavené, dílem vyděšené – se začínaly z toho davu podlamovat kolena. Radši jsem si sedla. Chtěla jsem duchovi splnit jeho přání, totiž zjistit, oč mu běží, a začínala jsem mít pomalu dojem, že uprostřed štěbetajícího davu to nejspíš nepůjde. Po různých pokusech se schováváním a několika dalších zkušebních řešeních jsem nakonec poprosila ostatní, aby mě prostě nechali samotnou. Měla jsem strach – to mi věřte. Ale rozum mi napovídal, že přízračný Strážce by mě býval už dávno umlčel, kdyby mu šlo o tohle, a navíc mi zvědavost i prostý zvyk pomoci, pokud jsem o pomoc žádána, velely se s přízrakem setkat.
Nakonec přišel... Dorozumíval se se mnou jenom pomocí gest a později psaným slovem – a tak nějak se mu povedlo mě utvrdit v přesvědčení, že opravdu žádá jen mou pomoc. Postupně jsem se trochu uklidnila a ze strachu ze stříbřitého zjevení se vyvinulo cosi jako velmi silný respekt – ale aspoň jsem z něj nebyla už vyděšená.
Všechno vysvětlování by bývalo bylo mnohem jednoduší, kdyby se spolužáci stále nesnažili z naší němé debaty něco mít a nebo mě osvobodit z té prazvláštní situace. Nemohla jsem se na ně za zvědavost ani za obavy o mou osobu samozřejmě zlobit, ale byla jsem z jejich neustálého vyrušování pak už dost unavená. Moc mi záleželo na tom, zjistit, co Strážce chce, a Evženovo Přivolávací kouzlo, kterým neustále kradl „náš rozhovor“ na papíře, mi v tu chvíli vadilo spíše kvůli tomu, že jím obtěžoval, než proto, že by ho ještě vůbec neměl znát... V každém případě mi ale tohle noční dobrodružství notně zamotalo hlavu a byla jsem v tu chvíli moc ponořená do vlastních myšlenek na nějaké poučování...
Ale co přijde zítra, tak to ti, Evžene, bohužel, neslíbím....!!
*unavený, ale stále ještě znatelně uličnický a rádoby lehce výhružný úsměv*