Taky už jste si někdy připadali, že jste nějakým nedopatřením ocitli na úplně, ale úplně špatném místě? Jako by nějaká obrovská ruka odklopila střechu vašeho světa, sáhla dolů, vytáhla vás ven, pryč od všeho co znáte a máte (i nemáte) rádi, a pak vás bez rozmyslu upustila někde v neznámé pustině? Mě ta obrazná ruka (ačkoliv, mě by asi uzvedlo leda rameno jeřábu...) zahodila nad skládkou na druhém konci světa. Teda, nebyla to tady vždycky skládka - lidi si většinou skládky nedláždí koberci, co jsou drahocennou součástí rodinného dědictví, ani je neobestavují čtyřmi stěnami a nezavírají uprostřed luxusních dvojpatrových domů, jako mají mí prarodiče. Ale za poslední dvě hodiny se tohle místo skládce začalo blízce podobat. Vydrancovala jsem totiž všechny zásuvky, vytáhla z knihovny všechny knihy, prošla všechny skříně, nadzvedla koberec, vysypala každičkou brašnu, a posunula každý kus nábytku ve svém nóbl pokoji - výsledkem čehož je ta skládka - abych lokalizovala jeden zápisník, který jsem schovala tak důkladně, že prostě
zmizel.
Abych to vysvětlila: když nás rodiče odvezli sem do vyhnanství, nevěděla jsem ještě, že to bude vyhnanství, a tak jsem si sebou nevzala skoro nic. Tedy, nic co by se týkalo kouzel a školy. Nakonec, jeli jsme pryč na prázdniny. Jenže pak se ukázalo, že se ty prázdniny o dost protáhnou, aspoň co se čar a kouzel týče. A když se to provalilo, popadla jsem v jednom z monoha záchvatů nepříčetnosti blok a napsala si do něj všechna kouzla, co jsem znala - na formule, na přeměňování, na obranu -- bylo tam vlastně cokoliv mě zrovna napadlo, snad i recept na bolesal a souřadnice Polárky!! (-- ani o jednom jsem si nemyslela, že si je pamatuju...;)) Několik týdnů jsem si to všechno před spaním opakovala v optimistické naději, že zlomíme rodiče, aby si nás vzali zpátky. Dělala jsem to hlavně proto, že jsem nechtěla potom být ve škole víc pozadu než bylo nutné, a ač jsem byla bez hůlky, bylo lepší netrénovat, ale mít to v hlavě, než netrénovat a být úplně dutá. Jenže naši se nevrátili, a nás strčili do obyčejné školy. A jak skomírala naše nadějě, přestalo mě to opakování lákat. Bylo mi při něm hrozně smutno. Tak jsem zápisky bezpečně uschovala (co se prarodičů týče, šlo by jistě o cenzurované čtivo) a na dlouho je pustila z hlavy.
A teď sedím tady, za dočasně-svým psacím stolem, v dočasně-svém pokoji, uprostřed dočasně-svého nepořádku (teda, můj je navždy, ale určitě tu nesmí zůstat dýl než do večera), a koukám na hromádku oschlých sušenek, sušených datlí a čokoládového müsli, nachystanou pro Kateiného orla na parapetu. V ruce držím propisku (mudlovská verze psacího brku) a ani za nic si nedokážu vzpomenout na přeměňovací formuli, která člověku obarví vlasy na tyrkysovo. Ne, a ne, a ne. A kdyby to tak byla jediná přeměňovací formule, co se mi vykouřila z hlavy..... Je s podivem, že ještě vím, jak se jmenuju, s touhle rychlostí zapomínání.
Pokud se ptáte, proč se teď snažím tyhle věci oživit, když je ze mě už skoro mudla, tak to je proto, že předevčírem mi skvělá, úžasná Kate poslala mou hůlku!!! Tedy, není tak úplně moje, ale je navlas stejná jako ta moje (a říká to pan Ollivander, takže to musí být pravda) a mám ji půjčenou dokud se nedostanu k té své. Takže teď tajně trénuju všechno, na co jsem si dokázala vzpomenout - až na novější přeměňovací formule, protože ty asi dřív vynaleznu, než bych je vydolovala z paměti... ale mám hůlku! :D
... jenomže, s hůlkou se mi po Bradavicích stýská ještě mnohem víc než předtím. A není to proto, že mě tu nutí jíst rybí polívku a závitky s celerem (anebo ne hlavně proto). Ani proto, že se musím učit francouzsky (délka slov i krkolomná výslovnost v podstatě dost připomínají přeměňování). Mám tu i pár dobrých kamarádů... ale není to prostě totéž, nedokážu si tady zvyknout - já sem nepatřím (anebo jen
nechci??...). Chtěla bych zase jednou posedět s Elu a Alexem u oběda, řešit záhady nebo psát noviny s Kate, nebo zavřít se sama v redakci a trénovat kouzla... Chtěla bych zase pokecat s Narionem, vidět holky - Amandu a Amabell, pozdravit Hagrida a vidět naše profesory u profesorského stolu ve Velké síni... a chodit na "normální" hodiny, ztrácet se v tajných chodbách a srážet se s kdejakým brněním, utíkat před Filchem nebo před Protivou, bloumat po pozemcích a nakukovat do školních skleníků. Šla bych vypláznout jazyk na vrbu mlátičku, a pak bych se opřela o ohradu za Hagridovým srubem a sledovala z bezpečné vzdálenosti Zapovězený les... Už jste si někdy zkoušeli představovat všechny možné věci, co tam člověk asi najde - nebo co si tam najdou jeho? *lehce se oklepe* A mohla bych zase koukat ze sedmého patra na hvězdy a vzpomínat na.... *začervená se* ehm... hodiny astronomie...;) A taky chci zpátky Marse!!
*povzdech*
Ale i když je to v nedohlednu, trénovat nepřestanu. Třeba se rodiče jednou dají přesvědčit. A snad mě pak pan ředitel Brumbál nechá vrátit se aspoň o ročník níž......
*dlouhá pauza a zamyšlený pohled z okna*
*
*
*
GLAUCA!!?
:)
