Zprávy z domova

Milá Katleen,

musím přiznat, že se mi nejdřív ohromně ulevilo, že mi tvůj dopis přišel, že jsi živá a zdravá a že už je třeba mezi námi něco v pořádku, nebo alespoň víc v klidu, než dřív, a že mám nějakou malou naději, že už jsi mi to všechno odpustila.

Nicméně to, co jsem četla dál – to je doopravdy hrůza... připomíná mi to vlastní maminku, která nechala otce odjet jen proto, aby mě „ochránila před nebezpečím“ a přitom nedovedla pochopit, že utíkáním od kouzel a černokněžníků do mudlovského světa nebezpečí nemizí... Strašně moc mě to mrzí, nechápu, jak někdo může být tak slepý – ačkoliv to, že tě vzali z Bradavic... to asi chápu, myslím, že kdybych já sama řekla mámě, co se tu děje, nenechala by mě tu už ani minutu.

Ale je to hrůza – jak dlouho tam máš zůstat? Jak dlouho máš chodit do mudlovské školy? To je neuvěřitelné, nikdy bych nevěřila, že se něco tak strašného stane zrovna tobě!

A budeš mi věřit, že nikdo z učitelů, kterých jsem se ptala, co je to ta „válka tulipánů“, nebo jak... to nevědí? Máme nového učitele obrany proti černé magii – Logana McArthura a ten měl nějaké tušení, ale když jsem mu vyprávěla, co se stalo, říkal spíš jiné věci a byl na mě moc hodný, přestože jsem z něj ze začátku měla divný pocit. A on mi taky poradil, abych k tobě poslala orla – prý se to nesmí, ale pravidla jsou od toho, aby se porušovala... věřila bys tomu??? Tak jsem poslala Anakina, aby dopis přes moře poslal na albatrosech a ti aby to vzali přes Skalisté hory, věřím, že tam jsou orlové větší a děsivější, než kdekoliv blíž... Tak moc doufám, že tě ten velkej dravec moc nevyděsil a tvou babičku naopak ano! Dokonce bych si možná i přála, aby ji sežral, nebo alespoň pořádně pokloval, ale to už by ode mě bylo asi moc kruté...

Ach jo, ještě jsem z toho všeho celá paf... fakt je to hrůza... moc a moc mě to mrzí, chtěla jsem ti toho tolik říct! Chtěla jsem s tebou o všem mluvit a myslela jsem si, že budu mít příležitost... *několik kaněk od slz* ... ám, že třeba jednou si promluvíme.

Ale rozhodně jsem to nenechala jen tak, to ještě uvidíš! A pokud všechno dopadne dobře, čekej v příštím týdnu dalšího orla, nebo možná velkýho sokola, albatrosa, nebo dokonce supa, nevím, co se podaří sehnat, tohle je velmi provizorní řešení... Přinese ti balíček, tak ho nikomu neukazuj a otevři si ho, až budeš někde sama a nikdo na tebe nebude koukat!

Měj hezky aspoň jak to půjde a nezblbni z těch rovniců, ať už je to cokoliv!

Kate

Zprávy ze světa

Ahoj Kate!

Nebudeš mi věřit, až se dozvíš, odkud píšu – ale možná ti to taky bude úplně jedno po té dlouhé době, co jsem se neozvala… Je to vlastně přes půl roku. Víš, asi to byly všechny ty věci, co se staly loni před Vánoci, co mi daly tak zabrat, že jsem prostě znejistěla, jak to mezi námi vlastně je… A pak jsme o tom všem ani pořádně nemluvily – pravda, za to asi můžu já. Ale bylo to pro mě tak nějak těžké. No, každopádně, chybíš mi, a kdybych měla to štěstí a ty bys mi chtěla cokoliv napsat, tak mi, prosím tě, ale hlavně neposílej sovu – babička by odpravila nejdřív ji a pak mě. Anebo pošli nějakou hodně zlou a klovanou školní sovu, u které se dá to riziko akceptovat…

Věříš, že jsem teďka na naprosto jiném kontinentě?! V Kanadě… Nevím, jestli jsem se ti někdy zmínila o prarodičích z tátovy strany, ale zrovna u těch teď s Jo jsme. Vlastně, bydlíme. No, ne že bych si to takhle vybrala… Šoupli nás sem, že nám tu bude líp, a že prý sama dobře vím, jak to vypadá v Bradavicích a všude jinde je to jenom horší… Prý to máme něco jako „dva roky prázdnin“ (nevím, jestli to znáš, je to jedna z tátových oblíbených knih – taky jsem ji mívala ráda…). Děsně se mi tady stýská (naši zůstali v Manchesteru!), a ani po půl roce se nedokážu smířit s tím, že se mě naši ani nezeptali!! Dovedeš si to představit?? Když odletěli, nemluvila jsem s nimi dva měsíce, a Josephine taky ne. A to máma dvakrát týdně telefonovala. Ale pak nám došlo, že stávka asi nemá moc cenu, že to nepomůže. Takže teď bydlíme tady, u babičky a dědy. Oba jsou mudlové, kouzla jsou pro ně jako téma rozhovoru pod úroveň a dělají, že o nich ani neví, takže chodíme se sestrou do místní mudlovské školy a snažíme se je moc neprovokovat, a oni se nás snaží (neúspěšně) převychovat… (Babiččiny oblíbené věty jsou „všechno špatně“, „proboha!“ a „to tě určitě naučila maminka“…)

Víš, nejhorší bylo, že já jsem tátovy rodiče viděla předtím jenom jednou, když se narodila sestra, a moc dobře na mě nezapůsobili – takže asi tak jako já na ně. Nikdy k nám nejezdili, ani kvůli mně, ani potom kvůli Jo. Z Kanady je to sice daleko, ale stejně... Jsou to prarodiče, a přitom jsou úplně cizí. Nemáme s nimi vřelé vztahy hlavně proto, že (prý) vyčítají tátovi za á že nešel na univerzitu a nestal se doktorem nebo právníkem (ačkoliv hádám, že ani tak nezáleží na tom čím, jako za kolik…) a za bé, že si vzal maminku – ví totiž, že je čarodějka a vadí jim to (to mi řekla ona sama). Vadí jim to i přesto, že bydlíme v podstatě v mudlovské domácnosti… No, to je jedno. Prostě, mělo mě to trknout, co se děje, že tam letíme…

Ono to totiž začalo tak, že jsem před Vánoci napsala domů, že chci na svátky pryč z Bradavic a jak děsně to tam poslední dobou vypadá. Že já nedržela pusu!! Naši že jasně, že se mnou stejně počítají, že máme v plánu návštěvu u tátových rodičů. Moc jsem se netěšila, ale když jsme přiletěli, byli docela příjemní, i na maminku, a bylo to fajn. Pak jsme hráli nějaký kvíz a já nevěděla, co to byla „válka růží“ či co, což bych prý jako Angličanka už dávno vědět měla, kdybych chodila do pořádné školy – no a v tom děda řekl, že „to přece teď napravíme, když se děvčatům konečně dostane plnohodnotného vzdělání“. No, a tak se to provalilo. Že vlastně nejde vůbec o návštěvu…

Jejda, nějak se to protáhlo. A nenapsala jsem nic podstatného. Ty asi nemáš chuť si tuhle litanii moc číst, co? Promiň. No, píšu ti, protože už to prostě nemůžu vydržet a s nikým o tom nemluvit, a ještě dělat, jakože sem patřím… učit se rovnice, kanadské jezera a francouzštinu a podobné… Nemám tu ani hůlku! Mám strašný strach, že až mě z tohohle vězení jednou pustí (a moc doufám, že ty dva roky byly jen planá výhružka…), tak už nedokážu přeměnit ani jablko na banán, natož tak něco složitějšího -- a jak pak udělám nějaké zkoušky??? Navíc nevím, co se doma děje, jako v kouzelnickém světě, ale moc doufám, že se situace uklidňuje, protože pak nás tu naši přece nemůžou dál držet…

Aspoň že je tu se mnou Jo. Ale i tak, už bych chtěla zpátky!

No, pošlu tohle poštou dědovi do Manchesteru, a ten to snad pošle po sově k tobě… Pokud si na mě ještě vzpomínáš a budu ti stát za to, tak ti budu vděčná za každou řádku – snad bych ti poděkovala i za takovou tu hulákající zprávu, co si kouzelníci prý občas posílají… (ač bych ji měla dvojitě, s babiččinou hlasitější ozvěnou :))

Měj se moc hezky a pozdravuj všechny, hlavně Alexe, a Nariona, a Elu, Amabell, Amandu… prostě všecky! … snad i Wilkuse, ač po tom se mi zrovna výslovně nestýská…:) Ať se vám všem moc daří.

Z polepšovny zdraví

Katleen