Jak si zvyknout na Bradavice

Když Kat poprvé přijela do Bradavic, nevěděla o tom místě (jako ostatně ani o kouzelnících a čarodějkách, zaklínadlech a zaříkadlech, hůlkách, hábitech, lektvarech, kouzelných tvorech, skřetích válkách, kalamářích a psaní na pergamen, o čokoládových žabkách, Bertíkových lentilkách, kouzelnických sportech, soubojích a tisíci dalších věcí) téměř nic. Děda jí před odjezdem do školy prozradil, že se tam naučí lítat na koštěti (ale tehdy si myslela, že si z ní jen utahuje) a babička jí slíbila, že už nikdy nebude muset mýt ručně nádobí (Kat dodnes neví, jak to myslela, ale netrápí ji to, protože proti mytí nádobí nic nemá). Maminka, jako jediný další člen rodiny znalý kouzelnického prostředí, jí řekla pouze, že čarodějka-nečarodějka – když bude hubatá, dostane domácí vězení tak jako tak. :) No, popravdě, děda a babi toho asi pustili za celých dlouhých Katiných jedenáct let z pusy víc, ale ta si z toho prostě nic moc nezapamatovala.
No a takhle vybavená se vypravila vyjukaná Katleen poslední víkend před začátkem školního roku na nákupy do Příčné ulice a následně pak do Bradavic. Není tedy divu, že když se ocitla s ostatními před obrovskými dřevěnými vraty do Vstupní síně a měla se naráz zabydlet v impozantním, ale docela hrozivě a chladně vypadajícím středověkém hradě zvícím velikosti menšího manchesterského sídliště, snažila se aspoň najít podobnost mezi Bradavicemi a něčím, co už znala. A tak, protože patřila pět let k jednomu skautskému oddílu a připadala si ve skautování „jako profík“, si udělala z Bradavic na jediný večer – než se jí zalíbily tak, jak byly – tak trochu skautský tábor.

„Do zástupu, a všichni honem tady těmi dveřmi prosím!“ Vplula společně s davem spolu-studentů (... taky-táborníků...) kolem obrovité hromady kufrů do veliké místnosti, ve které stálo několik dlouhých dřevěných stolů (...hele, jídelna...), ale která zato postrádala strop (toho si všimla až o dost později a docela ji to zarazilo, ale nakonec... čerstvý vzduch k táborům patří...). Seřadili se všichni poslušně do zástupu a zůstali stát čelem k záhadnému, orvanému klobouku (... maminka vždycky říkala: vezmi si s sebou na tábor něco starého, stejně to tam leda roztrháš...), co osamoceně ležel na stoličce úplně vepředu. Stručně jim vysvětlili, co se s kloboukem bude dít. Neznělo to komplikovaně, ale když uviděla vyděšený obličej prvního v řadě, pochopila, že to asi nebude jen tak. (... zkouška odvahy...) Klobouk, sedíc na jednotlivých čupřinách a v případě menších hlav na nosech a odstávajících uších, vždycky chvíli jen tak ležel na hlavě jako úplně obyčejný klobouk a potom zdánlivě náhodně, ale nejspíš podle odpovědi své současné „oběti“, vykřikl verdikt - byla to různá slova, která neznala, jen si matně vzpomínala, že je zaslechla v Děravém Kotli. Někteří lidí si s ním povídali, ale on neříkal nic. Kat se zamračila a poupravila svou poslední úvahu. (... spíš zkouška intelektu...) Radši poslouchala, co lidi říkají, a snažila se pochopit princip. Třeba to bude nějaká hádanka. Bylo zábavné poslouchat, jak si budoucí spolužáci s kloboukem povídají; musel nějak mluvit, a taky se musel ptát na dost podivné věci („Oblíbený den v týdnu? Ale proč??“). Míň zábavné už bylo, když ta přísná paní vepředu naráz nečekaně zavolala taky její jméno a ona rychle doklopýtala ke stoličce a půl minuty tam seděla, v šoku, pořád s vlastním kloboukem na hlavě, než jí došlo, že by ho měla asi sundat. (... trapasy – na táborech nevyhnutelné...) Katleen docela zaskočilo, že i po tomhle kiksu ji klobouk poslal do Havraspáru – díky tomu, co jí stihla šeptem sdělit tmavovlasá dívčina, co stála v řade za ní, jej měla za kolej pro chytré – ale upalovala ke stolu, který tleskal nejvíc, až se za ní prášilo. Když se odtamtud později rozhlídla kolem na různobarevné ostrůvky studentů rozsazený podél svých kolejních stolů (protože studenti z různých „kolejí“, jak se tady tomu říkalo, měli pláště a klobouky jiné barvy), nemohlo jí to nepřipomenout táborové družinky. A když se pak u profesorského stolu zvedl pan ředitel, spustil svou zahajovací řeč a v jejím průběhu se zmínil o školním poháru a sbírání bodů pro svou kolej, Kat zaplesalo srdce, na tváři se jí rozlil ještě spokojenější úsměv než ten, co už tam byl od chvíle, kdy přestála zkoušku odvahy s kloboukem, a rozhodla se zahodit definitivně skautský tábor a opravdu se nastěhovat do Bradavic. Učit se kouzla – docela fajn, bydlet na hradě – no dobře, ale škola, kde se hrají celotáborovky – tak to musí být každopádně ta nejlepší škola na světě! :D