Pondělí s Protivou :)

Určitě musíte znát Protivu, bradavické školní strašidlo. Já jsem ho už nějakou chvilku ve škole nezahlídla, ale včerejší shledání mi zase na nějakou dobu postačí. :)) Bylo to idylické – typické protivovské škádlení: vytváření zmatku na hodinách, pokřikování nesmyslů z plna hrdla, šíření poplašných zpráv, házení předměty na kohokoliv v dosahu, válení plášťů a klobouků oblíbených i neoblíbených studentů v bahně a tak dále a tak podobně... Třeba já jsem po jeho návštěvě hodiny formulí byla navíc až do večera růžová jako prasátko...:) Představivosti se meze nekladou - Protiva prostě umí být protivný velmi kreativně. :)
Ale vezměme to popořádku - protože tenhle jako obvykle neobvyklý den nebyl přece jen pouze o Protivovi.

Co bylo na snídani, to vám nepovím, protože třetí ročník má v pondělí až druhou hodinu, takže můžete hádat, jestli jsem vstala hned po ránu...:) No, každopádně bych byla bývala vstala, kdybych tušila, jak ukrutně mi bude potom kručet v břiše! Musela jsem z truhly vylovit pár týdnů staré jablko (trošku scvrklé, ale lepší než nic), abych vůbec mohla vyrazit na hodinu přeměňování, aniž by si mě cestou někdo spletl s břichomluvcem v zácviku. Cestou jsem si zkoušela přeměňovací formule - ty boty mě totiž stále ne a ne poslouchat - ale nebylo to nakonec nutné. Na hodinu sice krom mě dorazil i Wilkus, ale nikoliv tak profesorka.
Formule už ale byly. Profesor nerozvážně začal tím, že vyzval Wilkuse, ať mu jde odrecitovat domácí úkol - nerozvážné to bylo proto, že Wilkus očividně ani zdaleka netušil, co vlastně za DÚ bylo, a než se k tomu dopracoval, byla půlka hodiny pryč - a to teprve začal. Tak jsme vzdali teorii a pustili se do praktického nácviku mrazícího kouzla. (Můj osobní závěr: musím víc cvičit. Nevím, jak jsem mohla doufat, že dokážu něco efektivně zmrazit, když dotěď umím vyčarovat jenom kalužovou vodu...:/) A přibližně tehdy dorazil do toho všeho Protiva a začal šťastně narušovat poklidný běh hodiny všemi možnými i nemožnými způsoby, viz výše. :) Profesor Kratiknot dokázal Protivu po chvilce umlčet a pak dokonce i zmrazit, ale jak určitě tušíte, vzpouzející se strašidlo nemohlo ani mrazící kouzlo udržet na místě dýl než pět minut... Na konci hodiny byla půlka knihovny rozházená po podlaze učebny, můj plášť se nacházel v nedohlednu a naše schopnosti zmrazovat předměty o nic dál než předtím, ale profesorovy nervy překvapivě vypadaly zcela nedotčeně - připomněl nám, ať dále trénujeme, a v naprostém klidu se s námi rozloučil. Obdivuhodná vyrovnanost s ranami osudu jako je Protiva :)
Já jsem si ještě došla do ložnice pro náhradní plášť a pak teprve jsem vyrazila na oběd. Když jsem za pět minut vešla do Velké Síně a tam opět spatřila to protivné strašidlo, tak jsem po krátké úvaze plášť znovu schovala do tašky - aspoň jeden bych si ráda nechala. :) Protiva mi tak jako tak dělal u oběda celou dobu společnost: gentlemansky odstrkoval jídlo z mého dosahu, aby mi nezavazelo nebo abych snad něco nepřevrhla (že by se doslechl o tom, jak jsem někdy nešikovná? :p), taky měl velkou snahu nalít mi čaj, jen se bohužel nestrefil a místo aby mi nalil, tak mě s ním polil... Ale oběd byl výborný - přecpala jsem se k prasknutí.
Ovšem ani výborný oběd, ani celodenní snaha o zachování dobré nálady nemohly vyvážit můj nedostatek nadšení z Protivovy neutuchající pozornosti, z neschopnosti cokoliv na delší dobu zmrazit a už vůbec ne z růžového nádechu mojí pleti či ze ztraceného pláště - bylo mi prostě nanic. Dorazil mě Richard - ten Richard, co býval v Nebelvíru a teď je v prváku ve Zmijozelu - když mi po příchodu na oběd jen tak mezi řečí oznámil něco ve smyslu, jak jsem krásná (byla jsem v tom okamžiku politá mátovým čajem a celá růžová). No promiňte, možná to mohl myslet dobře, ale pro mě to v tom momentě byl prostějenom pořádně sarkastický vtip... Každopádně jsem to prohlášení dostala ještě i písemně, a s odpovědí jsem neváhala, ačkoliv jsem od té doby ještě Richarda neviděla, abych mu tu depeši mohla předat.
Dojedla jsem, přestála jsem první kolo Alexova přesvědčování, že jsem na tom vlastně ještě dobře :), a strávila jsem půl odpoledne v dobrovolné karanténě v redakci - snad poslední oáze klidu v Bradavicích...:) Hodinku jsem trénovala zmrazování a pak jsem se rozhodla pro návrat do společnosti. V Síni už na mě čekal můj plášť, ovšem ve stavu... no hrozném. Lidi napravo a nalevo kolem z toho aróma, co se z něj linulo, skoro omdlívali, tak jsem se ho radši honem vydala vyprat. Ne, že by to nějak zvlášť šlo, radši nechci vědět, v čem to Protiva vymáchal...*nakrčí nos*
Ale krom voňavého, nevypratelného pláště se můj den od téhle chvíle, řekla bych, rapidně zlepšil. Zbytek odpoledne a večera jsem strávila ve Velké Síni u mrzimorského stolu s Alexem a Sevilou na tzv. dřevorubeckém srazu - diskutovali jsme hlavně o tom, kdo je a není dřevo, pak jaké je kdo dřevo a nakonec ještě o těch všech různých polenech a pařezech mezi námi (a mezi řádky taky o tom, pro který pařez má kdo slabost... :)) Byl to fajn večer.
A taky jsme viděli jednorožce! Nemyslete si, že mi jednorožci nestojí za zmínku, když o tom píšu až takhle na konci - byla to úchvatná podívaná - jen mi celá ta situace přišla tak nějak podivná. Ten jednorožec měl prý být nemocný a pan ředitel přišel požádat profesora astrologie, ať se o něj postará... Chudák jednorožec mezitím poslušně stál a čekal s Hagridem ve vstupní síni - nádherný a sněhobílý. Napadlo mě, že Amabell bude asi moc mrzet, že tam nebyla, ale Narion taky netušil, kam zmizela, tak jsem to nechala plavat. Jednorožec vypadal sice křehce, jako z cukru, a taky trochu neklidně, ale jinak jsem si na něm ničeho nápadného nevšimla, takže netuším, co mu mohlo scházet. Taky moc nechápu, proč ho vedli, zvlášť nemocného, až do školy k panu profesorovi, a ne pana profesora ven k jednorožci, ale možná jen chtěli, ať tu krásu taky vidíme na vlastní oči...
Co se mojí krásné růžové kůže týče, tak tu už, aspoň doufám, na vlastní oči nikdo vidět nebude muset - večer se ve Velké Síni stavil pan ředitel a pomohl mi se té strašné barvy zbavit, zatímco odstraňoval další následky Protivova celodenního řádění. K tomu nám ještě každému nalil hrníček máslového ležáku, než se odebral na kutě, takže se mi o hodinku později krásně usínalo... A vlastně, usínalo se mi dobře už po dvaceti minutách, když jsem se nahoře ve společence pokoušela potisící (marně) přeměnit své sandály na kotníkové boty... ale tím se chlubit radši nebudu...:)