Čínský horoskop

Nejsem sice na horoskopy, ale když už máme letos tu astrologii, tak bych se o to měla trochu zajímat... a proto vám sděluji, že podle mého osobního čínského kalendáře je letošní rok definitivně rokem PRASETE.


Přidala bych i fotografie dvou dalších prasátek, co se dnes v Bradavicích dočasně objevila, jedno z nich o něco růžovějšího než je tohle na fotce (mimochodem, tohohle čuníka znáte dobře, jmenuje se Alex) - ale bohužel jsem je nestihla zvěčnit. Nestihla jsem je zvěčnit proto, že jsem byla za a) nebetyčně rozhořčená, z toho důvodu za b) zcela roztržitá a nesoustředěná, a následně za c) omráčená. Omráčil mě člověk, který, mám chuť říci, se svým chováním již zmíněnému zvířeti (zdivočelému) nejvíce blížil, ale neřeknu to, protože bych tím všechny vepře jen neprávem urazila - ti nikomu neubližují. Navíc, nemá cenu snižovat se k nízkým přirovnáním, zvlášť pokud jsou založena na lidské zaujatosti a pýše.

Měla bych říct, že si za to omráčení můžu sama - začala jsem si (ač to je samozřejmě relativní...). Nedokázala jsem se ovládnout. To pobouření při pohledu na ubohé pokořování, na nepodloženou, nadutou povýšenost, na naprostý nedostatek lidskosti v těch dvou Fixelových - nebo snad jen nedostatek té dobré lidské stránky, vyvážený plně nadbytkem té horší... Hrozné. Když se tohle zkombinovalo s tím příšerným pocitem bezmoci a bezpráví, úplně mi vypadlo z hlavy, že "moudřejší ustoupí", že tihle lidé jsou ve své aroganci nebezpeční, a i fakt, že v soubojích vůbec nevynikám... *pokrčí rameny* Snad to bylo hloupé. A zbytečné. Marné. Ale jak se znám, udělala bych to znovu.

Hmm, tak jsem se vymluvila, ale vy asi vůbec netušíte, co se stalo, že? Tak ve stručnosti: do školy dorazil pan Fixel, aby vyvinul nátlak tam, kde to Wilkus (ještě) nedokáže a anuloval včerejší zmizení 5O zmijozelských bodů, které očividně zapříčinil právě jeho syn. Krom mnoha urážlivých poznámek se vytasil taky s dovedností přeměnit člověka ve vepře, což mu očividně pro některé z nás přišlo jako vhodnější forma existence, asi na základě těch "nízkých předsudků", které jsem odsoudila výše. (--dobře, možná trošku pokrytecky odsoudila výše.) Vydržela jsem s Fixelovými existovat v jedné dimenzi bez následků asi slabých deset minut, pak - jak už jsem psala - to naráz bylo neúnosné. Ujela jsem asi proto (a měla bych se za sebe stydět za tu slabost...), že zbabělý Wilkus, schovávající se za tatínkova (pokřivená a bezcharakterní) záda, utrousil nějakou typickou, hloupou poznámku na něčí adresu a při té - nehledě na její ubohost - se mi prostě před očima spustila rudá opona. Pokusila jsem se Wilkuse (samozřejmě neúspěšně) omráčit a po následné krátké honičce (nečekaně) omráčil on mne. Po nějaké době jsem se probrala, kolem mě dav, Alex opět člověkem, a ti dva "zlí" stojící opodál. Bojovala ve mně při pohledu na Fixelovi zuřivost s opovržením; slepá chuť "ukázat jim" s rozumným přístupem a pudem sebezáchovy (či strachem, řečeno přímo); vztek na sebe i na ně. Prostě bouře rozporuplných pocitů a zmatek. Mozek zatemněný krom všeho tohohle navíc i adrenalinem a zlostí. Nemělo cenu se pokoušet to ustát, raději jsem šla pryč. Pomohlo mi ticho, studená voda, odvedení pozornosti na přetěžké přeměňovací formule a posléze i smysluplná konverzace s Alexem. Večer už mi bylo mnohem líp.
Ačkoliv, dělo se mi přece jen něco trochu zvláštního - měla jsem dojem, že slyším hlas; že ke mně někdo mluví, někdo klidný a povzbuzující... Alex nic neslyšel. (Šílím?) Bylo to zvláštní; ten hlas připlul jako myšlenky, které byly nejdřív cizí, ale postupně pak moje... Vzpomněla jsem si přitom na Přízračného Strážce. Ale možná jsem byla jen unavená...

Ehm, tak jsem to na vás všechno vyklopila. A prý ve stručnosti... *ušklíbla se* Ale nakonec, tohle JE přece můj deníček, nebo ne? A od toho deníčky jsou.