"Překvapení" :o

Ehm... no tak to vidíte. Katleen se zase jednou viděla jako ta rozumná, a to jen proto, že narozdíl od jiných nežárlí, a pak jí ten zvrat mezi Alexem a Amandou tak trochu vyrazil dech. (Pokud to náhodou někdo ještě neví, Alex teď není s Amandou, ale se Sevilou.) Ačkoliv, opakovat se stejná situace, asi by "nežárlila" znovu... Opravdu ji nikdy nenapadlo, že by se Sevila Alexe pokoušela svést nebo tak něco. Prostě se spolu bavili. A Alex se zakoukal... Tvrdí to, aspoň. Asi mu to věřím, proč by mi taky měl lhát. Ani mu to nemůžu vyčítat - nevím, copak se s tím, že se člověk zamiluje, dá něco dělat?? *nejistě pokrčí rameny* Já nevěřím, že by Alex neměl Amandu opravdu rád... Ale přiznávám rovnou, že mám u ostatních často sklon hledat v nich to nejlepší, tak nějak jim "naddržovat", taky doufám většinou v jejich dobrou povahu či úmysly až do konce (opakuji, u druhých), a jsem schopná odpustit a zapomenout i na to, na co bych raděj zapomínat neměla... (Jinými slovy, jsem nezměrně naivní. Nejspíš na to jednou doplatím... ale to jsme jinde.)
Pravda je, že ta změna sympatií proběhla v tomhle případě opravdu až neuvěřitelně rychle, i pro přihlížející, natož tak pro Amandu. Nedivím se, že je z toho v šoku, a samozřejmě na dně (aspoň tak soudím z toho, co vídám ve škole). Stát se tohle mně, připadala bych si... *zamyslí se* Opuštěně? Beznadějně? Zklamaně? A asi taky podvedeně, přes všechno svoje dobré smýšlení o druhých. Ač bych prostě musela přijmout, že se ten jistý můj milý zamiloval do jiné a nedá se s tím holt nic dělat, bylo by určitě hodně těžké se s tím smířit a nezapochybovat ani na chvilku, jestli vůbec kdy co cítil ke mně, když ho to tak naráz přešlo. *povzdech*
Ach jo. No, je mi Amandy líto a chtěla bych ji nějak podpořit, ale nejsem a asi ani nebudu ten typ člověka, co dokáže jednat lehce s lidmi v takovýchhle nepříjemných situacích. Nikdy jsme nebyly blízké kamarádky a já... *ošije se* Vždyť já jí vlastně nedokážu nijak pomoct. Ale připadá mi od toho rozchodu nesnesitelně, děsivě sama.