Pohřeb

Sobota je pro Kat den jako každý jiný, když nepočítám fakt, že nemusí do školy. Proč taky ne: prostě se vstane, jde se na snídani (když ještě není moc pozdě...;)), povykládá se s kýmkoliv, na koho se narazí, a potom se jde třeba na procházku ven, podívat se ke skleníkům nebo ztratit se v nějakém odlehlém křídle bradavického hradu... Když je práce do školy, je to taky ideální den na psaní úkolů, trénink kouzel a tak. Ale tahle sobota nebyla vůbec „jako každá jiná“.

Katleen se za mohutného zívání vyškrábala z postele někdy po snídani (což by bylo ještě docela normální.:)) S povzdechem zavrhla variantu obléct se do svých oblíbených červených šatů a to za a) proto, že venku to nevypadalo na slunný den, a za b) (a to hlavně) proto, že si vzpomněla na pravidlo jejich dočasného kolejního ředitele, profesora Ivana Arkhipova, totiž že v Bradavicích studenti nemají nárok nosit cokoliv jiného než školní hábit, ať už je zrovna školní den, nebo ne. Takže se nasoukala do dlouhé černé róby jako jindy, v cuku letu zařídila veškeré další obvyklé ranní záležitosti a vydala se dolů do přízemí s cílem narazit na další živou duši, protože její ložnice i havraspárská společenka byly naprosto opuštěné.

První náznak toho, že se něco děje, čekal na Katleen ve Velké Síni: nad stoly visely desítky černých praporů. Něco se muselo stát. Začarovaný strop předváděl dokonalou imitaci bouře – magickou oblohu zakrývala neprostupná stěna nacucaných, šedivých mračen cedících proudy vody a místností každou chvíli zaduněl hrom. Podtrhovalo to ponurou atmosféru navozenou černými standartami. Kat prošla síní a rozhlížela se po někom, kdo by jí mohl objasnit, co se děje. U havraspárského stolu nikdo, u profesorského seděl jen pan Algarov, kterého znala od vidění z Děravého Kotle a z Příčné ulice – občas pro školu něco zařizoval. Ale úplně vpravo seděl zády k ní u svého stolu Narion. Přišla až k němu; vypadal nepřítomně a koukal do prázdna, jako by si jí vůbec nevšiml – vlastně se choval dost divně. Katleen se chvilku snažila navázat konverzaci, ale pak to vzdala, nechtěl se s ní bavit. Raději požádala o vysvětlení pana Algarova, který jí s lítostí v hlase oznámil, že profesor Arkhipov skonal a dnes se koná oficiální rozloučení. Katleen polka, poděkovala a šla si radši sednout. COŽE??

Byla zaskočená; celá ta situace jí přišla vysoce nevěrohodná, jako sen – ty bývají někdy celé zmatené a nelogické. Že by profesor, který netrpěl na první pohled žádnou zničující chorobou a který se o sebe bez pochyby „uměl postarat“ *ušklíbla se*, takhle ze dne na den prostě... umřel? Proč? Co se stalo? Nechtěla se vyptávat, přišlo jí to v tu chvíli nemístné, ale byl to divný pocit, nechápat vůbec, co se děje.

Síň se začínala plnit. Krom bradavických studentů přicházeli i úplně neznámí lidé, ti vždycky v černém – určitě dorazili na pohřeb. Katleen si chvíli povídala s Brianem z Havraspáru a shodli se, že o tom, co se stalo, téměř nic neví. Nějaký zmijozelský prvák se jim snažil namluvit, že za Arkhipovovu smrt může Narion, že prý „to říkal Wilkus“, ale to mohlo Katleen tak leda naštvat – Wilkus podle ní ze zásady pravdu neříkal. Odmítala věřit, že by Narion někoho zabil; přesto ji ale napadlo, že by nějaká souvislost mezi touhle záhadnou smrtí a Narionem možná existovat mohla a že se třeba proto choval tak podivně. Asi to nebylo tím, že by se mu stýskalo...

Ještě chvíli všichni posedávali pod černými prapory v poněkud napjaté atmosféře Velké Síně, ale po nějaké době Algarov vyzval celou skupinu, aby se přesunuli na místo konání pohřbu a odvedl celé procesí do atria školy, které bylo pro tuto příležitost zahrazené nízkým kamenným pódiem ohraničeným těžkými rudými sametovými závěsy. Uprostřed zástěny visely dva obrazy zesnulého. Všude kolem se ve vzduchu vznášely hořící svíce. Před pódiem stály po obou stranách v řadách židle, na které se skupinka váhavě rozesadila.

Katleen byla nervózní. Nervózní z Nariona, který ob židli vedle ní pořád mlčel a tvářil se... no, řekněme podivně, nepřítomně a tak nějak zatvrzele. Byla nervózní, protože nevěděla, co se vlastně profesorovi stalo, a tak netušila, jak se k tomu má stavět. Byla nervózní, protože se pořád na něco čekalo, a taky byla nervózní, protože ji ohromně rušilo tiché, poklidné šplouchání vody v kašně za jejími zády, které jí v tu chvíli znělo až příliš spokojeně a nezúčastněně.

Přišel pan ředitel a obřad začal.

Kat přišel jeho projev dost zvláštní. Nikdy předtím na pohřbu sice nebyla, ale co věděla z mudlovské televize, nikdy se tam nemluvilo o nedostatcích zemřelých, a nebo jen v nejjemnějších náznacích. To, že Brumbál otevřeně řekl, že profesor byl zlý a své studenty šikanoval, Katleen zaskočilo – ale nijak zvlášť by jí to bývalo nevadilo (byla to přece pravda), kdyby se na něj v tu chvíli dost nezlobila za to, že o Arkhipovově přístupu věděl a dokonce tu o něm veřejně promlouval, ale přesto proti němu nijak nezakročil. Katleen se tedy mračila a pan ředitel pokračoval v projevu. Požádal všechny o odpuštění pro Arkhipova a vzápětí i pro sebe (což Kat trochu obměkčilo – alespoň dokázal přiznat chybu) a vyzval všechny, aby povstali. Objevila se rakev – veliká masivní dřevěná truhla, a shromáždění uctilo zesnulého profesora minutou ticha. Nakonec rakev zase zmizela a ředitel obřad zakončil a požádal všechny, aby projevili soustrast jedinému žijícímu příbuznému zemřelého profesora. Všichni se seřadili a jeden po druhém poněkud škrobeně potřásali poslednímu Arkhipovovi rukou.

Katleen si nebyla jistá, jestli to chce udělat. Profesora neměla ráda, musela přiznat, že jeho smrt ji nijak nezasáhla a ačkoliv z ní neměla radost, ulevilo se jí, protože tenhle člověk podle ní nedokázal nikomu přinést nic dobrého. Na druhou stranu, teď tu nestál on, ale někdo z jeho rodiny – mohl to být dobrý člověk a dost možná ztrátou jediného příbuzného trpěl (ač tady Kat docela obelhávala své přesvědčení o povaze svého zemřelého profesora). Rozhodla se projevit pánovi soustrast nad ztrátou příbuzného nějak neutrálně a nakonec se ukázalo, že je to možná i příjemný člověk. Poděkoval jí a prozradil, že k němu „strýček“ taky moc milý nebyl. Žádný div, povzdechla si Kat v duchu a vydala se do Velké Síně na oběd. Stísněná atmosféra jako by trochu opadla, ačkoliv smuteční standarty asi na veselosti nikomu nepřidaly. Narion se taky rozmluvil, ačkoliv jediná Katleenina narážka na Arkhipova ho bohužel zase umlčela. Katleen se tedy rozhodla dál nešťourat a přijmout nevědomost ohledně profesorovy smrti s povděkem. Bez větších potíží hodila pohřeb i celou tu historii (aspoň dočasně) za hlavu. Třeba je to nějaká příšernost; radši nevědět. Nacpala se muffinky a vyrazila ven na školní pozemky s nadějí, že si zase jednou bude moct o víkendu sundat předlouhý školní hábit a trochu si rozjasní den...