Třetí rok v Bradavicích podruhé (poznámky z natáčení)

První den v Bradavicích (po pořádně dlouhých prázdninách) byl pro Katleen skoro jako horská dráha… Nadšení, zábava, trochu dobrodružství, prostě skvělý zážitek, přesně jako když se pustíte se v tom malinkém vozítku střemhlav dolů po zamotaných narezlých kolejích -- ale v některých momentech se přitom člověku dělalo tak strašně špatně od žaludku, že měl chuť okamžitě vystoupit…

Na jednu stranu se Kat na Bradavice ohromně těšila; ve světle svého pobytu u prarodičů se jí všechno dobré na Bradavicích zdálo být ještě lepší, a ty nepříjemné věci co si pamatovala se naráz jevily jako slabý odvar proti tomu, co s sebou přinášela převýchova u babičky. Takže po půl roce bydlení v Kanadě už obraz života v Bradavicích, jak si ho nosila Kat v hlavě, výrazně připomínal obrázek idylické krajiny nebeské - chyběly jenom postavičky profesorů v podobě buclatých barokních andělíčků poletujícími mezi učebnami na obláčcích…:)
To, jak si Kat malovala Bradavice, bylo prostě realitě asi tak blízké a podobné jako třeba Wilkus Fixel Amandě Hollyové – takže velmi, velmi vzdáleně, a to jen přibližnou stavbou těla a funkcí (některých) vnitřních orgánů…… Takže rozčarování bylo nasnadě. Ale i když se dostavilo, nebylo to nakonec vůbec tak zlé… nebo aspoň ne prozatím. ;)

Na druhou stranu, přece jen se dostavily i ty "vystupovací" momenty - chvilky, kdy by Kat s radostí a bez prodlení opustila svoje vozítko, třeba za jízdy, hlavně aby to stihla dřív, než to udělá její snídaně… Šlo například o okamžik, kdy zjistila (od sympatické mladé bystrozorky v mnohem míň sympatických okovaných kalhotách), že v rámci bezpečnosti se z Prasinek do Bradavic letos nepopluje na lodičkách ani nepojede kočárem, ale pocestuje se – k jejímu upřímnému nadšení – krbem. Ne, že by si Kat tolik potrpěla na romantiku zdlouhavé cesty kočárem, ale měla dojem, že už jen při představě další cesty s tím odporným pracím práškem se jí hrůzou sukují střeva – pokud se teda kdy stihly rozuzlovat z té předchozí cesty z Calgary do Londýna.
A pokud Kat jen nerada měnila pohodlí kočáru za nepohodlnou cestu krbem, neměla ještě ani nejmenší představu o tom, jak dlouhou chvilku může trvat naučit pár desítek školáků cestovat s Letaxem , a že během té chvilky možná stihne v tlačenici u krbu přijít (minimálně) o pár prstů na nohou…

Ale nepřišla, přežila, a i se svým vzpouzejícím se žaludkem a všemi končetinami i jejich součástmi se skoro o tři čtvrtě hodinky později octla v Bradavické sborovně – kde si připadala doslova jako Alenka v říši divů, ač místo bílého králíka a pár bezbranných zvířátek se kolem motaly snad dvě desítky prváků. Katleen tu místnost v životě neviděla, takže byla vděčná za nápovědu neznámého pána (snad profesora) v oranžovém, který jí dvakrát zakřičel do ucha něco o tom, že VYŠŠÍ ROČNÍKY mají jít do Velké Síně, než pochopil, že bude stačit ukázat jí, kde jsou dveře…;)

Moudrý klobouk si na zařazování připravil, jako vždy, novou píseň, která byla, jako vždy, velmi inspirativní. Spousta lidí té nové písni, jako vždy, vůbec nevěnovala pozornost (Alex například proto, že koukal jen a jen po nějakém svém novém objevu z prvního ročníku ;)), a v Síni, jako vždy, panoval skvělý zmatek, prváků jak černo a hromada vykřikování, postrkování, šeptání a povídání, přesedávání, přešlapování… Katleen si začínala konečně připadat, že je někde, kde to zná…:) Ač, bez těch několika každoročních nespokojených šťastlivců, které Klobouk nezařadil do Zmijozelu, kam chtěli, ale někam jinam, kam definitivně nechtěli (a dávali to okatě najevo) by se Kat pro jednou byla obešla… ale to holt patřilo k věci. ;)

Slavnostní večeře byla stejně skvělá, jak si ji Kat pamatovala, i když třeba na povídání u stolu vůbec nedošlo – všichni byli už tak hladoví a utahaní, že do sebe prostě naházeli, co to šlo, a zajímalo je leda kudy se dostanou do postele. To jim nakonec ukázal lékouzelník Gruz, který prý bude načas havraspárským kolejním ředitelem (proč zrovna Havraspár musí mít kolejní ředitele vždycky jen načas??). Byl milý, ačkoliv očividně vytušil kapacitu Katleeniny představivosti, pokud šlo o zařízení dívčích ložnic - takže před ní pro jistotu bleskurychle utekl…:D

Každopádně, pokud šlo o společenku, ač se Katleen už doslechla, že prý teď vypadá jinak, tak vůbec netušila, jak moc ! Bylo to ale příjemné překvapení… Zdála se mnohem útulnější, zmizel ten příšerně velký konferenční stůl… a ta velká knihovna!! *zaří jí oči* Sice by se sešlo ještě pár křesílek před krb, toaletní stolek do ložnice a snad i pár oken navíc, aby to ve věži vypadalo trochu míň jako v podzemí, ale jinak nádhera!

Nezbývalo, než zalézt do postele. Kat si ještě chvíli povídala s Alexem, ale to nijak zvlášť neuklidnilo její vzrůstající nervozitu z toho, jak zvládne zítra na hodinách kouzlení - naopak, Alex jí přidal ještě spoustu materiálu na přemýšlení, když jí popovídal o tom, že poslední dobou je tak zmatený asi proto, že vlastně často ani neví, kde se to naráz ocitl a proč… Nepříjemně jí to připomnělo Kate a Nariona před pár lety. Ale u Alexe to přece jen mohl být ještě následek toho zranění, o kterém jí pověděla Kate… snad.

V každém případě tohle posezení a vůbec celý hektický první den znamenaly pro Kat nespavou noc… během které se ukázalo, jak příjemné, skvělé (a užitečné ;)) je mít za kamarádku prefektku, obzvlášť pak po večerce……;)