už je to rok!!

stýská se mi....

Pár neodbytných dojmů z prvního čtvrtka v Bradavicích

Tak nejdřív: schválně se podívejte tady na náš rozvrh:

Registrujete ten kříž? Mohlo by se sice zdát, že ta zvýrazněná políčka jen označují den v týdnu a právě probíhající hodinu, ale - jak by řekla paní profesorka Trelawneyová - podívejte se na tu symboliku!! Například dvouhodinovka lektvarů vyznačená v pondělním řádku - tu zrovna takový křížek (jako na hrob) výborně vystihuje, netřeba vysvětlovat... Nebo jasnovidectví - tam hrozí smrt vícero druhů: buďto si ji přivodíte sami tím, že budete tak dlouho zadržovat smích, než se udusíte, anebo smích neovládnete a paní profesorka za vámi, při bleskurychlém úprku ze schodů, shodí pár křišťálových koulí... (a význam "orbity" zlověstně padající přímo na nešťastníkovu hlavu pochopí i ten největší troll). Kdyby mi někdo chtěl tvrdit, že hodina jasnovidectví takováhle nebezpečenství vůbec neskýtá, protože je to bohapustá nuda, tak má smůlu, protože dnešní profesorčina výpověd o tom, že "srdce profesora Snapea...

... mě zatvrdilo v tom, že ač je jasnovidectví k ničemu, je to ohromná švanda, a zaručilo mi výbornou náladu minimálně do pondělka, než milého zastřeného profesora v celé jeho mlze osobně uvidím...;) Jinak co se péče a formulí týče, moc doufám že výjimka bude potvrzovat pravidlo a tyhle hodiny budou o něco mírumilovnější než ty ostatní - ale zatím těžko říct, protože ani jedno ani druhé jsme ve své klasické podobě ještě neměli... Ale přistupme k věci, zbývá obrana, s profesorem Bagwellem! Tu jsme měli dneska prvně. Úvodem nutno podotknout, že profesorův oděv by se k hřbitovní tématice úžasně hodil; chodí mi z něj mráz po zádech. O něco lepší než jeho smysl pro oblíkání bude, zdá se, profesorův smysl pro humor; tíhne sice značně k sarkasmu na účet volaného...


... ale nakonec, profesor Snape s námi má letos hodinu jen jednou za čtrnáct dní, a nestihne nám tak dopodrobna ilustrovat všechny pozoruhodně nízké a ubohé aspekty a kvality našeho charakteru a znalostí -- a profesor Bagwell milerád vypomůže. Na druhou stranu ale musím říct, profesor Bagwell se zdá být přece jen o něco férovější - má sice taky vysoké nároky, ale zatím to nevypadá, že by je (jako Snape) prosazoval pouze za účelem nás ponížit a do krve ztrapnit (ačkoliv nutno uznat, že se mu to povětšinou podaří - minimálně u mě...). Jinak, podobně jako Snape, má Bagwell jistý dar efektivní stručnosti --


-- kterou, mám obavu, výborně využije při letošním závěrečném hodnocení... ("Troll.")

Takže co??? Čas začít trénovat (sebe)obranu!!

Třetí rok v Bradavicích podruhé (poznámky z natáčení)

První den v Bradavicích (po pořádně dlouhých prázdninách) byl pro Katleen skoro jako horská dráha… Nadšení, zábava, trochu dobrodružství, prostě skvělý zážitek, přesně jako když se pustíte se v tom malinkém vozítku střemhlav dolů po zamotaných narezlých kolejích -- ale v některých momentech se přitom člověku dělalo tak strašně špatně od žaludku, že měl chuť okamžitě vystoupit…

Na jednu stranu se Kat na Bradavice ohromně těšila; ve světle svého pobytu u prarodičů se jí všechno dobré na Bradavicích zdálo být ještě lepší, a ty nepříjemné věci co si pamatovala se naráz jevily jako slabý odvar proti tomu, co s sebou přinášela převýchova u babičky. Takže po půl roce bydlení v Kanadě už obraz života v Bradavicích, jak si ho nosila Kat v hlavě, výrazně připomínal obrázek idylické krajiny nebeské - chyběly jenom postavičky profesorů v podobě buclatých barokních andělíčků poletujícími mezi učebnami na obláčcích…:)
To, jak si Kat malovala Bradavice, bylo prostě realitě asi tak blízké a podobné jako třeba Wilkus Fixel Amandě Hollyové – takže velmi, velmi vzdáleně, a to jen přibližnou stavbou těla a funkcí (některých) vnitřních orgánů…… Takže rozčarování bylo nasnadě. Ale i když se dostavilo, nebylo to nakonec vůbec tak zlé… nebo aspoň ne prozatím. ;)

Na druhou stranu, přece jen se dostavily i ty "vystupovací" momenty - chvilky, kdy by Kat s radostí a bez prodlení opustila svoje vozítko, třeba za jízdy, hlavně aby to stihla dřív, než to udělá její snídaně… Šlo například o okamžik, kdy zjistila (od sympatické mladé bystrozorky v mnohem míň sympatických okovaných kalhotách), že v rámci bezpečnosti se z Prasinek do Bradavic letos nepopluje na lodičkách ani nepojede kočárem, ale pocestuje se – k jejímu upřímnému nadšení – krbem. Ne, že by si Kat tolik potrpěla na romantiku zdlouhavé cesty kočárem, ale měla dojem, že už jen při představě další cesty s tím odporným pracím práškem se jí hrůzou sukují střeva – pokud se teda kdy stihly rozuzlovat z té předchozí cesty z Calgary do Londýna.
A pokud Kat jen nerada měnila pohodlí kočáru za nepohodlnou cestu krbem, neměla ještě ani nejmenší představu o tom, jak dlouhou chvilku může trvat naučit pár desítek školáků cestovat s Letaxem , a že během té chvilky možná stihne v tlačenici u krbu přijít (minimálně) o pár prstů na nohou…

Ale nepřišla, přežila, a i se svým vzpouzejícím se žaludkem a všemi končetinami i jejich součástmi se skoro o tři čtvrtě hodinky později octla v Bradavické sborovně – kde si připadala doslova jako Alenka v říši divů, ač místo bílého králíka a pár bezbranných zvířátek se kolem motaly snad dvě desítky prváků. Katleen tu místnost v životě neviděla, takže byla vděčná za nápovědu neznámého pána (snad profesora) v oranžovém, který jí dvakrát zakřičel do ucha něco o tom, že VYŠŠÍ ROČNÍKY mají jít do Velké Síně, než pochopil, že bude stačit ukázat jí, kde jsou dveře…;)

Moudrý klobouk si na zařazování připravil, jako vždy, novou píseň, která byla, jako vždy, velmi inspirativní. Spousta lidí té nové písni, jako vždy, vůbec nevěnovala pozornost (Alex například proto, že koukal jen a jen po nějakém svém novém objevu z prvního ročníku ;)), a v Síni, jako vždy, panoval skvělý zmatek, prváků jak černo a hromada vykřikování, postrkování, šeptání a povídání, přesedávání, přešlapování… Katleen si začínala konečně připadat, že je někde, kde to zná…:) Ač, bez těch několika každoročních nespokojených šťastlivců, které Klobouk nezařadil do Zmijozelu, kam chtěli, ale někam jinam, kam definitivně nechtěli (a dávali to okatě najevo) by se Kat pro jednou byla obešla… ale to holt patřilo k věci. ;)

Slavnostní večeře byla stejně skvělá, jak si ji Kat pamatovala, i když třeba na povídání u stolu vůbec nedošlo – všichni byli už tak hladoví a utahaní, že do sebe prostě naházeli, co to šlo, a zajímalo je leda kudy se dostanou do postele. To jim nakonec ukázal lékouzelník Gruz, který prý bude načas havraspárským kolejním ředitelem (proč zrovna Havraspár musí mít kolejní ředitele vždycky jen načas??). Byl milý, ačkoliv očividně vytušil kapacitu Katleeniny představivosti, pokud šlo o zařízení dívčích ložnic - takže před ní pro jistotu bleskurychle utekl…:D

Každopádně, pokud šlo o společenku, ač se Katleen už doslechla, že prý teď vypadá jinak, tak vůbec netušila, jak moc ! Bylo to ale příjemné překvapení… Zdála se mnohem útulnější, zmizel ten příšerně velký konferenční stůl… a ta velká knihovna!! *zaří jí oči* Sice by se sešlo ještě pár křesílek před krb, toaletní stolek do ložnice a snad i pár oken navíc, aby to ve věži vypadalo trochu míň jako v podzemí, ale jinak nádhera!

Nezbývalo, než zalézt do postele. Kat si ještě chvíli povídala s Alexem, ale to nijak zvlášť neuklidnilo její vzrůstající nervozitu z toho, jak zvládne zítra na hodinách kouzlení - naopak, Alex jí přidal ještě spoustu materiálu na přemýšlení, když jí popovídal o tom, že poslední dobou je tak zmatený asi proto, že vlastně často ani neví, kde se to naráz ocitl a proč… Nepříjemně jí to připomnělo Kate a Nariona před pár lety. Ale u Alexe to přece jen mohl být ještě následek toho zranění, o kterém jí pověděla Kate… snad.

V každém případě tohle posezení a vůbec celý hektický první den znamenaly pro Kat nespavou noc… během které se ukázalo, jak příjemné, skvělé (a užitečné ;)) je mít za kamarádku prefektku, obzvlášť pak po večerce……;)

Intermezzo: Back to "normal"

Je FAJN být zpátky! Zpátky v Anglii, zpátky doma, a za chvíli taky zpátky v normální - nenormální škole...:) Je to tak strašně fajn, že vás skoro nic nerozhodí, věřte mi! Nevadí vám, že jste se museli ztrapňovat a pod falešnými záminkami vtírat do domácností neznámých kouzelníků, jen abyste absolvovali nepříjemnou, špinavou, dlouhou cestu krbem z Kanady do Londýna; nestěžujete si ani moc nahlas na to, že jste přitom přišli o boty...:D Pak si bez hlesu necháte pěkně od plic nadat od rodičů a jiných rodinných příslušníků za útěk z domova (podle nich) - útěk z vězení (podle vás), ale nálada pořád drží - pokud vás, samozřejmě, okamžitě neposadí na letadlo zpátky...;).
Tahle dobrá nálada prostě má, zdá se, docela dlouhodobý charakter, a je odolná i vůči nepříznivým vnějším vlivům - jako jsou přidrzlí jedenáctiletí kluci, co vám bez mrknutí prolistují knihou, kterou právě čtete, neumí poprosit ani poděkovat, mají určité potíže s prostorovou orientací (projevují se např. při čekání v řadě), a jsou nebetyčně hrdí na to, že už umí máchat hůlkou a že to přitom, představte si, bouchá! :) Teda, tenhle výrůstek, na kterého narážím, mě v Kotli sice moc nepobavil, ale že by mi zkazil náladu...;) Vždyť to se nepovedlo ani tátovi, který mi do banky uložil místo peněz nějaký pochybný dokument - možná je to nějaká jeho hádanka, občas mě takhle zkouší -- že by mi někam zakopal poklad? :D Každopádně, do té doby, než ho najdu, jsem zaprodala svou sbírku karet z čokoládových žabek ve vetešnictví - za něco si nakoupit musím.... Mrzela mě hlavně Rowena a Mungo, ale třeba se mi časem vrátí.
Jediné, co mě za celou tu dobu, co jsem zpátky doma, opravdu dostalo byl - světe div se - pravý britský hlad!! :D Ale ten nakonec skvěle zahnal v Kotli Tom, který nám všem hladovějícím potloukajícím se kolem naordinoval nejdřív banánovou dietu (tolik banánů na jedné hromadě jsem ještě nikdy neviděla, a definitivně ani nesnědla!), pak přihodil pár jablek a mrkví, a nakonec nás odaroval skvělým dortem... No, výborná tečka nakonec, plně doporučuju! :)
Takže, ačkoliv v žádném případě nedoporučuju v rámci zajištění dobré nálady nechat se nejdřív odvézt na rok a půl na nucenou dovolenou na jiný kontinent, tak musím uznat, že návrat domů stojí za to!

O(d)loučení

jsou to dny a noci,

měsíce.

ztichlo srdce, zchladla hlava.

dlaním občas chybí dotyk,

uším záchvěv

(„jsi ta pravá“),

duši důvěra a blízkost.

prstýnek ho nepřitočí.

jenom volá: zatoč a přej si!

zatoč a přej si je naděje snílků.

//

jsou to dny a noci,

roky!

srdce puklo? zbyla propast?

prostor, tma, a nepřiznané?

na dně leží pochybnosti, tužby, sužby, zklamání?

ne.

nechal mi tu plány mostu

a uprostřed něj dvě balení čokoládových pralinek.

Slavnostní vyhlášení

Tákže, bylo nebylo, ten imaginární zločin spáchal opravdu JUSTIN, jak správně vydedukovakolo celých šest Sherlocků Holmesů mezi vámi... Tři zůstali v anonymitě, ale ti úplně první tři, co přišli věci na kloub, byli definitivně NARION z Nebelvíru, ALEX z Havraspáru a BEN z Mrzimoru... Jim, i vám všem ostatním, co jste si s tím lámali hlavu, ať už úspěšně, nebo ne, srdečně gratuluju ke skvěle fungujícím mozkovým závitům a chuti je používat! :D

Máte-li zájem přesně zvědět, jakým postupem byla Justinovi vina přišita, klidně se mi ozvěte, třeba v komentářích, ráda vysvětlím! :)

PS: Jinak, Justin z hlavolamu nedostal ve svém iluzorním světě klasický školní trest, protože se ukázalo, že nešlo o vandalství ale o nešťastnou náhodu - v zápalu horlivosti to při tréninku zapalovacího kouzla (viz. kouzelné formule, druhý ročník) trošku přepískl..... Fakt, že zničením stromečku nezpůsobil žádnou škodu, myslel ve své výpovědi taky vážně - podle jeho vlastních slov byl ten stromeček "opravdu ohyzdný", takže ani nelhal. Nešlo ale popřít, že ze strachu z toho, co by takový čin udělal s jeho pověstí, se k němu nepřiznal a zapíral. Pan ředitel mu tedy dal za úkol, že příští Vánoce musí veškeré stromečky ve společenské místnosti Havraspáru nazdobit sám, a ručně. V nejbližší době tedy asi Justin začne vystřihovat papírové vločky a skládat řetězy na příští sezónu... Zamlčování se nevyplácí!! ;)

Pozdrav nejen pro havraspárské aneb Předveďte se, bystré hlavy...:)

Někdo zapálil stromeček v havraspárské společence.... Brumbál pozval k výslechu pět podezřelých, z nichž jeden čin spáchal. Každý z podezřelých vyslovil pouze tři výroky - dva pravdivé a jeden nepravdivý.

Samuel řekl:
"Jsem nevinný."
"Nic jsem nepodpálil."
"Udělal to John."

Justin řekl:
"Neudělal jsem žádnou škodu."
"Stromeček je v havraspárské společence."
"Osvald není mým přítelem."

Alex řekl:
"Jsem nevinný."
"S Osvaldem nejsem kamarád."
"John je vinen."

John řekl:
"Nezapálil jsem to."
"Udělal to Osvald."
"Samuel nemluvil pravdu, když řekl, že jsem to udělal já."

Osvald řekl:
"Jsem neviný."
"Justin je vinen."
"Alex a já jsme staří přátelé."

Kdo podpálil stromeček?

Splněná i nesplněná vánoční přání...

Taky už jste si někdy připadali, že jste nějakým nedopatřením ocitli na úplně, ale úplně špatném místě? Jako by nějaká obrovská ruka odklopila střechu vašeho světa, sáhla dolů, vytáhla vás ven, pryč od všeho co znáte a máte (i nemáte) rádi, a pak vás bez rozmyslu upustila někde v neznámé pustině? Mě ta obrazná ruka (ačkoliv, mě by asi uzvedlo leda rameno jeřábu...) zahodila nad skládkou na druhém konci světa. Teda, nebyla to tady vždycky skládka - lidi si většinou skládky nedláždí koberci, co jsou drahocennou součástí rodinného dědictví, ani je neobestavují čtyřmi stěnami a nezavírají uprostřed luxusních dvojpatrových domů, jako mají mí prarodiče. Ale za poslední dvě hodiny se tohle místo skládce začalo blízce podobat. Vydrancovala jsem totiž všechny zásuvky, vytáhla z knihovny všechny knihy, prošla všechny skříně, nadzvedla koberec, vysypala každičkou brašnu, a posunula každý kus nábytku ve svém nóbl pokoji - výsledkem čehož je ta skládka - abych lokalizovala jeden zápisník, který jsem schovala tak důkladně, že prostě zmizel.
Abych to vysvětlila: když nás rodiče odvezli sem do vyhnanství, nevěděla jsem ještě, že to bude vyhnanství, a tak jsem si sebou nevzala skoro nic. Tedy, nic co by se týkalo kouzel a školy. Nakonec, jeli jsme pryč na prázdniny. Jenže pak se ukázalo, že se ty prázdniny o dost protáhnou, aspoň co se čar a kouzel týče. A když se to provalilo, popadla jsem v jednom z monoha záchvatů nepříčetnosti blok a napsala si do něj všechna kouzla, co jsem znala - na formule, na přeměňování, na obranu -- bylo tam vlastně cokoliv mě zrovna napadlo, snad i recept na bolesal a souřadnice Polárky!! (-- ani o jednom jsem si nemyslela, že si je pamatuju...;)) Několik týdnů jsem si to všechno před spaním opakovala v optimistické naději, že zlomíme rodiče, aby si nás vzali zpátky. Dělala jsem to hlavně proto, že jsem nechtěla potom být ve škole víc pozadu než bylo nutné, a ač jsem byla bez hůlky, bylo lepší netrénovat, ale mít to v hlavě, než netrénovat a být úplně dutá. Jenže naši se nevrátili, a nás strčili do obyčejné školy. A jak skomírala naše nadějě, přestalo mě to opakování lákat. Bylo mi při něm hrozně smutno. Tak jsem zápisky bezpečně uschovala (co se prarodičů týče, šlo by jistě o cenzurované čtivo) a na dlouho je pustila z hlavy.
A teď sedím tady, za dočasně-svým psacím stolem, v dočasně-svém pokoji, uprostřed dočasně-svého nepořádku (teda, můj je navždy, ale určitě tu nesmí zůstat dýl než do večera), a koukám na hromádku oschlých sušenek, sušených datlí a čokoládového müsli, nachystanou pro Kateiného orla na parapetu. V ruce držím propisku (mudlovská verze psacího brku) a ani za nic si nedokážu vzpomenout na přeměňovací formuli, která člověku obarví vlasy na tyrkysovo. Ne, a ne, a ne. A kdyby to tak byla jediná přeměňovací formule, co se mi vykouřila z hlavy..... Je s podivem, že ještě vím, jak se jmenuju, s touhle rychlostí zapomínání.
Pokud se ptáte, proč se teď snažím tyhle věci oživit, když je ze mě už skoro mudla, tak to je proto, že předevčírem mi skvělá, úžasná Kate poslala mou hůlku!!! Tedy, není tak úplně moje, ale je navlas stejná jako ta moje (a říká to pan Ollivander, takže to musí být pravda) a mám ji půjčenou dokud se nedostanu k té své. Takže teď tajně trénuju všechno, na co jsem si dokázala vzpomenout - až na novější přeměňovací formule, protože ty asi dřív vynaleznu, než bych je vydolovala z paměti... ale mám hůlku! :D
... jenomže, s hůlkou se mi po Bradavicích stýská ještě mnohem víc než předtím. A není to proto, že mě tu nutí jíst rybí polívku a závitky s celerem (anebo ne hlavně proto). Ani proto, že se musím učit francouzsky (délka slov i krkolomná výslovnost v podstatě dost připomínají přeměňování). Mám tu i pár dobrých kamarádů... ale není to prostě totéž, nedokážu si tady zvyknout - já sem nepatřím (anebo jen nechci??...). Chtěla bych zase jednou posedět s Elu a Alexem u oběda, řešit záhady nebo psát noviny s Kate, nebo zavřít se sama v redakci a trénovat kouzla... Chtěla bych zase pokecat s Narionem, vidět holky - Amandu a Amabell, pozdravit Hagrida a vidět naše profesory u profesorského stolu ve Velké síni... a chodit na "normální" hodiny, ztrácet se v tajných chodbách a srážet se s kdejakým brněním, utíkat před Filchem nebo před Protivou, bloumat po pozemcích a nakukovat do školních skleníků. Šla bych vypláznout jazyk na vrbu mlátičku, a pak bych se opřela o ohradu za Hagridovým srubem a sledovala z bezpečné vzdálenosti Zapovězený les... Už jste si někdy zkoušeli představovat všechny možné věci, co tam člověk asi najde - nebo co si tam najdou jeho? *lehce se oklepe* A mohla bych zase koukat ze sedmého patra na hvězdy a vzpomínat na.... *začervená se* ehm... hodiny astronomie...;) A taky chci zpátky Marse!!
*povzdech*
Ale i když je to v nedohlednu, trénovat nepřestanu. Třeba se rodiče jednou dají přesvědčit. A snad mě pak pan ředitel Brumbál nechá vrátit se aspoň o ročník níž......
*dlouhá pauza a zamyšlený pohled z okna*
*
*
*
GLAUCA!!?
:)

Zprávy z domova

Milá Katleen,

musím přiznat, že se mi nejdřív ohromně ulevilo, že mi tvůj dopis přišel, že jsi živá a zdravá a že už je třeba mezi námi něco v pořádku, nebo alespoň víc v klidu, než dřív, a že mám nějakou malou naději, že už jsi mi to všechno odpustila.

Nicméně to, co jsem četla dál – to je doopravdy hrůza... připomíná mi to vlastní maminku, která nechala otce odjet jen proto, aby mě „ochránila před nebezpečím“ a přitom nedovedla pochopit, že utíkáním od kouzel a černokněžníků do mudlovského světa nebezpečí nemizí... Strašně moc mě to mrzí, nechápu, jak někdo může být tak slepý – ačkoliv to, že tě vzali z Bradavic... to asi chápu, myslím, že kdybych já sama řekla mámě, co se tu děje, nenechala by mě tu už ani minutu.

Ale je to hrůza – jak dlouho tam máš zůstat? Jak dlouho máš chodit do mudlovské školy? To je neuvěřitelné, nikdy bych nevěřila, že se něco tak strašného stane zrovna tobě!

A budeš mi věřit, že nikdo z učitelů, kterých jsem se ptala, co je to ta „válka tulipánů“, nebo jak... to nevědí? Máme nového učitele obrany proti černé magii – Logana McArthura a ten měl nějaké tušení, ale když jsem mu vyprávěla, co se stalo, říkal spíš jiné věci a byl na mě moc hodný, přestože jsem z něj ze začátku měla divný pocit. A on mi taky poradil, abych k tobě poslala orla – prý se to nesmí, ale pravidla jsou od toho, aby se porušovala... věřila bys tomu??? Tak jsem poslala Anakina, aby dopis přes moře poslal na albatrosech a ti aby to vzali přes Skalisté hory, věřím, že tam jsou orlové větší a děsivější, než kdekoliv blíž... Tak moc doufám, že tě ten velkej dravec moc nevyděsil a tvou babičku naopak ano! Dokonce bych si možná i přála, aby ji sežral, nebo alespoň pořádně pokloval, ale to už by ode mě bylo asi moc kruté...

Ach jo, ještě jsem z toho všeho celá paf... fakt je to hrůza... moc a moc mě to mrzí, chtěla jsem ti toho tolik říct! Chtěla jsem s tebou o všem mluvit a myslela jsem si, že budu mít příležitost... *několik kaněk od slz* ... ám, že třeba jednou si promluvíme.

Ale rozhodně jsem to nenechala jen tak, to ještě uvidíš! A pokud všechno dopadne dobře, čekej v příštím týdnu dalšího orla, nebo možná velkýho sokola, albatrosa, nebo dokonce supa, nevím, co se podaří sehnat, tohle je velmi provizorní řešení... Přinese ti balíček, tak ho nikomu neukazuj a otevři si ho, až budeš někde sama a nikdo na tebe nebude koukat!

Měj hezky aspoň jak to půjde a nezblbni z těch rovniců, ať už je to cokoliv!

Kate

Zprávy ze světa

Ahoj Kate!

Nebudeš mi věřit, až se dozvíš, odkud píšu – ale možná ti to taky bude úplně jedno po té dlouhé době, co jsem se neozvala… Je to vlastně přes půl roku. Víš, asi to byly všechny ty věci, co se staly loni před Vánoci, co mi daly tak zabrat, že jsem prostě znejistěla, jak to mezi námi vlastně je… A pak jsme o tom všem ani pořádně nemluvily – pravda, za to asi můžu já. Ale bylo to pro mě tak nějak těžké. No, každopádně, chybíš mi, a kdybych měla to štěstí a ty bys mi chtěla cokoliv napsat, tak mi, prosím tě, ale hlavně neposílej sovu – babička by odpravila nejdřív ji a pak mě. Anebo pošli nějakou hodně zlou a klovanou školní sovu, u které se dá to riziko akceptovat…

Věříš, že jsem teďka na naprosto jiném kontinentě?! V Kanadě… Nevím, jestli jsem se ti někdy zmínila o prarodičích z tátovy strany, ale zrovna u těch teď s Jo jsme. Vlastně, bydlíme. No, ne že bych si to takhle vybrala… Šoupli nás sem, že nám tu bude líp, a že prý sama dobře vím, jak to vypadá v Bradavicích a všude jinde je to jenom horší… Prý to máme něco jako „dva roky prázdnin“ (nevím, jestli to znáš, je to jedna z tátových oblíbených knih – taky jsem ji mívala ráda…). Děsně se mi tady stýská (naši zůstali v Manchesteru!), a ani po půl roce se nedokážu smířit s tím, že se mě naši ani nezeptali!! Dovedeš si to představit?? Když odletěli, nemluvila jsem s nimi dva měsíce, a Josephine taky ne. A to máma dvakrát týdně telefonovala. Ale pak nám došlo, že stávka asi nemá moc cenu, že to nepomůže. Takže teď bydlíme tady, u babičky a dědy. Oba jsou mudlové, kouzla jsou pro ně jako téma rozhovoru pod úroveň a dělají, že o nich ani neví, takže chodíme se sestrou do místní mudlovské školy a snažíme se je moc neprovokovat, a oni se nás snaží (neúspěšně) převychovat… (Babiččiny oblíbené věty jsou „všechno špatně“, „proboha!“ a „to tě určitě naučila maminka“…)

Víš, nejhorší bylo, že já jsem tátovy rodiče viděla předtím jenom jednou, když se narodila sestra, a moc dobře na mě nezapůsobili – takže asi tak jako já na ně. Nikdy k nám nejezdili, ani kvůli mně, ani potom kvůli Jo. Z Kanady je to sice daleko, ale stejně... Jsou to prarodiče, a přitom jsou úplně cizí. Nemáme s nimi vřelé vztahy hlavně proto, že (prý) vyčítají tátovi za á že nešel na univerzitu a nestal se doktorem nebo právníkem (ačkoliv hádám, že ani tak nezáleží na tom čím, jako za kolik…) a za bé, že si vzal maminku – ví totiž, že je čarodějka a vadí jim to (to mi řekla ona sama). Vadí jim to i přesto, že bydlíme v podstatě v mudlovské domácnosti… No, to je jedno. Prostě, mělo mě to trknout, co se děje, že tam letíme…

Ono to totiž začalo tak, že jsem před Vánoci napsala domů, že chci na svátky pryč z Bradavic a jak děsně to tam poslední dobou vypadá. Že já nedržela pusu!! Naši že jasně, že se mnou stejně počítají, že máme v plánu návštěvu u tátových rodičů. Moc jsem se netěšila, ale když jsme přiletěli, byli docela příjemní, i na maminku, a bylo to fajn. Pak jsme hráli nějaký kvíz a já nevěděla, co to byla „válka růží“ či co, což bych prý jako Angličanka už dávno vědět měla, kdybych chodila do pořádné školy – no a v tom děda řekl, že „to přece teď napravíme, když se děvčatům konečně dostane plnohodnotného vzdělání“. No, a tak se to provalilo. Že vlastně nejde vůbec o návštěvu…

Jejda, nějak se to protáhlo. A nenapsala jsem nic podstatného. Ty asi nemáš chuť si tuhle litanii moc číst, co? Promiň. No, píšu ti, protože už to prostě nemůžu vydržet a s nikým o tom nemluvit, a ještě dělat, jakože sem patřím… učit se rovnice, kanadské jezera a francouzštinu a podobné… Nemám tu ani hůlku! Mám strašný strach, že až mě z tohohle vězení jednou pustí (a moc doufám, že ty dva roky byly jen planá výhružka…), tak už nedokážu přeměnit ani jablko na banán, natož tak něco složitějšího -- a jak pak udělám nějaké zkoušky??? Navíc nevím, co se doma děje, jako v kouzelnickém světě, ale moc doufám, že se situace uklidňuje, protože pak nás tu naši přece nemůžou dál držet…

Aspoň že je tu se mnou Jo. Ale i tak, už bych chtěla zpátky!

No, pošlu tohle poštou dědovi do Manchesteru, a ten to snad pošle po sově k tobě… Pokud si na mě ještě vzpomínáš a budu ti stát za to, tak ti budu vděčná za každou řádku – snad bych ti poděkovala i za takovou tu hulákající zprávu, co si kouzelníci prý občas posílají… (ač bych ji měla dvojitě, s babiččinou hlasitější ozvěnou :))

Měj se moc hezky a pozdravuj všechny, hlavně Alexe, a Nariona, a Elu, Amabell, Amandu… prostě všecky! … snad i Wilkuse, ač po tom se mi zrovna výslovně nestýská…:) Ať se vám všem moc daří.

Z polepšovny zdraví

Katleen

Diagnóza: Littleton

Tak jsem tak procházela předloňské páté vydání HogNews a našla jsem tenhle článeček. Souvisí i s varováním před nákazou, i - jak napovídá název - s Kate, což jsou dvě témata, o kterých jsem v poslední době psala, ale dávám ho sem teď hlavně proto, aby jste se chudáci mohli taky občas zasmát, když už pořád píšu ty smutný věci...:)
Za inspiraci zpětně děkujeme profesoru Snapeovi, který šířící se epidemii tehdy před prázdninami odhalil (resp. vynalezl ;)), když Katleen výjimečně na lektvarech něco uměla...:D


Diagnóza: Littleton

Od minulého týdne řádí v Bradavicích jedna v našich končinách vzácná, dosud neprozkoumaná infekční choroba: Littletonióza. Ač epidemie kulminovala už přes víkend a teď vlna onemocnění pomalu opadává, chceme Vás i tak o nemoci informovat, abyste byli připraveni, pokud se navrátí.

Tedy: Nemoc se jeví jako závažná - pacient trpí nepotlačitelným nutkáním neustále se učit, což opravdu vážně naruší jeho obvyklý životní styl. Bohužel je choroba zatím také neléčitelná - dlouhodobého polevení "studijní horečky", jak se jí v odborných kruzích žoviálně přezdívá, lze podle poznatků léčitelů dosáhnout pouze jedinou metodou a to uvedením člověka do stavu bezvědomí. Při pokusech se ukázalo, že pouhé uspání je bez efektu, jelikož pokusné objekty si i ze spaní neustále brblají poslední získané informace.

A teď pozor! Littletonióza je také prudce infekční. Rádi bychom Vám poradili, jak nemoci předcházet, ale je to téměř nemožné. Horečka se šíří rychleji než vši, a jediní lidé, kterým se vyhýbá, se ukázali po průzkumu jako jedinci buďto zcela laxní a nezodpověďní, velmi nezdravě sebevědomí, anebo komatózní. Mějte se tedy na pozoru.

Ale na závěr jedna pozitivní zpráva: zdá se, že ač se Littletonióza opakuje cyklicky asi jednou za rok, je to v našich podmínkách z nezjištěných důvodů vždy v období kolem závěrečných ročníkových zkoušek - je tedy jasné, že o prázdninách se jí příliš obávat nemusíte. Můžete ovšem na příští epidemii už začít sbírat protilátky - za redakci doporučujeme spíše posilování sebevědomí než rozvoj nezodpovědnosti či dokonce ubližování na zdraví... Ale volba je samozřejmě zcela na Vás! :)

Takže pozor, ač je pouze pololetí, zkoušky i nebezpečí nákazy se nezadržitelně blíží!!! Otužujte se! :)

Silvestr nanečisto, alias Výbuch

Když přišla Katleen v pondělí na večeři do Velké síně, bylo tam docela pusto. Pozdravila Amandu, pozdravila Alexe, a nepozdravila Kate, která tam sice seděla taky, ale co se Kat týkalo, mohla by Kate mít třeba osm nohou, blikat a mít na hlavě vycpaného supa a ona by ji radši stejně přehlédla. Po chvilce dorazili Narion s Amabell; Narion dovedl svou přítelkyni ke stolu a odešel s Kate pryč. Katleen bylo upřímně jedno, co kdo z nich dělá, když jí všichni dají pokoj. Ovšem to chtěla trochu moc.
Kate i Narion byli zpátky za pár minut a jejich návrat nešlo nezaznamenat, protože se uvedli spoustou omračovacích kleteb vyslaných na všechny strany. Katleen byla donucená probrat se z letargie. Uhnula před dvěma dobře mířenými kletbami od Kate a rozběhla se na druhý konec Síně, v běhu roztřeseně lovíc v tašce svou hůlku. (Mimochodem, v tom momentě se skálopevně rozhodla udržovat si pořádek ve školní brašně...) Stejně tomu omráčení ale neunikla; Kate očividně nelenila a přiučila se od svého nového kamaráda Nariona spoustu užitečných rad pro obranu i útok. Katleen zrovna chtěla Kate oplatit trochu její přátelské pozornosti a už už vyslovovala omračovací formuli, když ji pod napřaženou rukou zasáhl paprsek právě z Kateiny hůlky.
Když se Kat probrala, viděla, že Alex ještě úspěšně odporuje přesile zlounů, ale než mu stačila být jakkoliv nápomocná (protože, jak si uvědomila, hůlku jí nevzali), všimli si ti dva , že se sbírá, a neváhali ji znovu poslat k zemi.
Nejspíš ji tentokrát už odzbrojili, protože když se podruhé probrala, neměla ji a neležela ani nikde kolem. V Síni to pořád vřelo, ale zaregistrovala, že situace se poněkud změnila - byl tam nějaký profesor a zoufale se snažil uklidnit situaci. Narion se ale nechtěl nechat chytit, a Kate nejspíš musela ztratit kuráž, protože už nebojovala a vehementně se snažila Nariona v tom hluku o něčem přesvědčit. V tu chvíli se vedle Katleen na koberec skácela (nejspíš Narionovým přičiněním) Amabell a Katleen nadskočila, jak se lekla. Rychle se zbrchala a pokusila se omráčenou dívku aspoň odsunout trochu dál, z dosahu kleteb, protože kolem se pořád ještě bojovalo -- ale nešlo to, neměla sílu. Když viděla Nariona, jak dál metá kouzla na všechny strany, vyhrožuje Amandě smrtí, kecá hlouposti o Pánovi Zla, stále všechny uráží, omračuje, ubližuje - profesor, neprofesor - rozbrečela se zlostí a bezmocí. Měla chuť vstát a jít mu vrazit facku, ačkoliv bylo jasné, že by se k němu bez hůlky ani nepřiblížila, a nebyla si úplně jistá, jestli by vůbec dokázala vstát, jak se třásla. Zůstala u Amabell. Vůbec se v tom zmatku neorientovala, chtěla jen, aby to skončilo.
Postupem času se situace uklidnila. Někdo odzbrojil a omráčil Nariona a zmatek na chvilku ustal, ale jen proto, aby všichni za moment začali mluvit jeden přes druhého a dohadovat se, co se vlastně stalo a co to všecko mělo znamenat. Kat se pokoušela vysvětlit profesorovi, co se v Síni dělo, ale těžko říct, jestli se dokázala srozumitelně vyjádřit. V tu chvíli si připadala, že ničemu nerozumí...
Všichni mluvili jeden přes druhého, kolem pořád leželo pár omráčených lidí a Narion se pomalu probíral k životu. V jednom momentě k ní přišla Kate a vrátila jí hůlku - Kat ji přebrala a až později zjistila, že není vůbec její a šla ji vrátit. Kate jí dala tu správnou. Bez nadávek, úskoků, úšklebků. Katleen to nekomentovala - usoudila, že se Kate zase na chvíli chová jako hodná holka, protože dva metry od ní stojí profesor -- to už jsme přece viděli, u ní i u Nariona. Ten se okamžitě, jak se trochu sebral, vytasil s podivuhodnou historkou o tom, že vůbec neví, kde je a kolikátého je a vůbec, teatrálně se chytal za hlavu a předstíral zmatení, a Kate se k němu přidala a snažili se všem namluvit něco o kletbě, co prý donutí člověka jednat tak, jak chce ten, co ji na něj sešle... To se hodilo, jistě, když byl v dosahu profesor. Skvěle by to oba omlouvalo, že? Až neuvěřitelně skvěle.
Ale všichni tomu uvěřili, zdálo se. Amanda a Amabell určitě. Narion to teda zahrál dost dobře, vypadal fakt zmateně a nechápavě a mimo... Jenže copak byste se chytili na takovouhle povídačku lidem, co se celé týdny ke všem chovají jako -- no, přibližně jako pan Fixel starší ke komukoliv z "nečisté krve", a když se pak objeví v doslechu nějaký profesor, tak jim nad hlavou jen tak tak nenaskočí svatozář?? Vždycky předváděli výborné herecké výkony...
A i kdyby teda o nějakou takovou pitomou kletbu fakt šlo, tak kdo by stál o to, aby byl Narion zlý? A kdyby teda Narion, tak proč proboha i Kate? Tohle bylo příšerně přitažené za vlasy...
Katleen to znovu rozbrečelo. Taková zoufalá nespravedlnost - to jim to všechno opravdu projde?? A co mělo ještě přijít? Vždyť už nešlo jen o nadávky, posměšky, přeměňovací kouzla; Narion chtěl Amandě nejspíš vážně ublížit a Kate mu v tom nepokrytě asistovala!
Nakonec profesor odvelel všechny do postelí. Jako by se po takovém zážitku dalo usnout... Zlatý Alex se svým nezničitelným přesvědčením o tom, jak všechno vždycky dobře dopadne, ani tentokrát nezklamal a pomohl Katleen v nouzi. Jen... tu jednu věc - tu jedinou věc, kterou chtěla Kat slyšet ze všeho nejvíc - tu jí neřekl, a ani nemohl. Vždyť by to bylo šílenství, poradit jí něco takového... Že se nemá bát a má riskovat; že má zahnat ten děsivý strach z dalšího zklamání a poddat se naději, že Kate je doopravdy taková, jakou ji chce mít, taková, jakou ji znala; že tenhle návrat k normálnímu chování určitě není jen vytáčka nebo přetvářka a že dopis, co jí Kate před chvílí poslala, je napsaný upřímně a není to jen pokus získat si Katleen, aby jí mohla znovu ublížit... Alex vlastně dokonce tvrdil přesný opak a Katleen nemohla racionálně nesouhlasit. Bylo by hloupé naivně věřit v dobrotu někoho, kdo definitivně dokázal, že v něm (už) žádná nevězí... A jestli přece jen vězí, bude bezpečnější počkat, než se to projeví...
Kat bylo z toho skepticismu, ke kterému s Alexem dospěli, docela špatně a radši navrhla odchod do postele. Nevěřila, že po tom duševním boji vůbec usne, ale fyzické i psychické vyčerpání a slzy udělaly své a Katleen se během pěti minut propadla do dlouhého, tmavého snu plného ohňostrojů, pronásledování, křiku, kleteb a šklebících se tváří....

Kat a Kate

O tom, jak někteří lidé naráz nejsou těmi, kým byli, už jsem psala. O tom, že se nechci smířit s tím, že se změnila i Kate, taky. Ale... *zatíná zuby a snaží se zadržet slzy* Byla jsem rozumná a hodná, snažila se ji z toho vymluvit - nepomohlo to. Navíc se mi od té doby vyhýbá. Byla jsem upřímná - vysmála se mi. Pokusila jsem se poprosit o pomoc někoho rozumnějšího, než jsem já. Ale ředitel věří, že je to prostě přirozený vývoj. Přirozený vývoj... Mluvila jsem, prosila jsem, zase jsem mluvila, a když to nepomohlo, pokusila jsem se ji vyprovokovat - omráčila mě.

Vzdávám se.

Je mi líto, nedokážu o tom napsat víc. To nejvýmluvnější, co pro vás můžu udělat, je poradit vám, ať zavřete oči a poslechnete si tuhle písničku. Ta část, které rozumím (protože není japonsky), mluví Katleen ze srdce.

Hlášení místního rozhlasu:

Varování všem obyvatelům Bradavic! Na vědomí se dává, že během minulého týdne se hradem rozšířila ničivá epidemie neznámého původu! Je prudce nakažlivá, šíří se vzduchem. Projevuje se opakujícími se návaly zloby, necitelnosti, krutosti, škodolibosti, až násilí, a vůbec všemožnými známkami odporu a akty nepřátelství vůči ostatním studentům, především pak k těm z mudlovských rodin. Inkubační doba: neznámá, možná prevence: nejspíše žádná.

První obětí byl Narion Themiall, který se téměř přes noc proměnil z kamaráda a spolužáka v povýšenou bytost, která funkčně vzato vysává pohodu a štěstí ze svého okolí podobně jako to dokáže mozkomor. Dnes, k mé velké hrůze, padla nejspíš i Kate. Včera byla ještě normální, smála se, mluvila s námi a jedla hrušky, dnes je zastánkyní čisté krve a je povznesená nad přátelské vztahy, minimálně s ubožáky z mudlovských rodin.
Nariona zas natolik dobře neznám, ale odmítám věřit, že se z Kate, kterou znám, přes noc stala Kate, kterou znát nechci. Nehodlám to akceptovat - něco za tím musí být!, a chci bezpodmínečně vypátrat virus, který zato může, a vyhnat ho z Bradavic prvním otevřeným oknem.

Pro upřesnění: Wilkuse mezi nakažené nepočítám, ten zcela jistě nejedná mimo své obvyklé hranice; toho budu mít za nemocného až mě pozdraví na chodbě a nabídne mi k opsání úkol do Formulí.

Jak se nemoci bránit: braňte se především nemocným, a to v rámci zachování vlastního zdraví. Myslím, že nemá cenu snažit se být zlejší než oni - navrhuju oplácení zbraněmi, kterými nakažení nevládnou. Humor, optimismus, důvěra v jejich dočasnou pomatenost a brzký návrat do stavu normálu. Sama už jsem na chvíli podlehla děsivému dojmu, že jsou prostě zlí, ale beru to zpět a vyzývám všechny - nezapomeňte,chcem je zpátky, jen zdravé! Je to pouze nemoc!


... nezbývá než doufat, že ne nevyléčitelná...

"Překvapení" :o

Ehm... no tak to vidíte. Katleen se zase jednou viděla jako ta rozumná, a to jen proto, že narozdíl od jiných nežárlí, a pak jí ten zvrat mezi Alexem a Amandou tak trochu vyrazil dech. (Pokud to náhodou někdo ještě neví, Alex teď není s Amandou, ale se Sevilou.) Ačkoliv, opakovat se stejná situace, asi by "nežárlila" znovu... Opravdu ji nikdy nenapadlo, že by se Sevila Alexe pokoušela svést nebo tak něco. Prostě se spolu bavili. A Alex se zakoukal... Tvrdí to, aspoň. Asi mu to věřím, proč by mi taky měl lhát. Ani mu to nemůžu vyčítat - nevím, copak se s tím, že se člověk zamiluje, dá něco dělat?? *nejistě pokrčí rameny* Já nevěřím, že by Alex neměl Amandu opravdu rád... Ale přiznávám rovnou, že mám u ostatních často sklon hledat v nich to nejlepší, tak nějak jim "naddržovat", taky doufám většinou v jejich dobrou povahu či úmysly až do konce (opakuji, u druhých), a jsem schopná odpustit a zapomenout i na to, na co bych raděj zapomínat neměla... (Jinými slovy, jsem nezměrně naivní. Nejspíš na to jednou doplatím... ale to jsme jinde.)
Pravda je, že ta změna sympatií proběhla v tomhle případě opravdu až neuvěřitelně rychle, i pro přihlížející, natož tak pro Amandu. Nedivím se, že je z toho v šoku, a samozřejmě na dně (aspoň tak soudím z toho, co vídám ve škole). Stát se tohle mně, připadala bych si... *zamyslí se* Opuštěně? Beznadějně? Zklamaně? A asi taky podvedeně, přes všechno svoje dobré smýšlení o druhých. Ač bych prostě musela přijmout, že se ten jistý můj milý zamiloval do jiné a nedá se s tím holt nic dělat, bylo by určitě hodně těžké se s tím smířit a nezapochybovat ani na chvilku, jestli vůbec kdy co cítil ke mně, když ho to tak naráz přešlo. *povzdech*
Ach jo. No, je mi Amandy líto a chtěla bych ji nějak podpořit, ale nejsem a asi ani nebudu ten typ člověka, co dokáže jednat lehce s lidmi v takovýchhle nepříjemných situacích. Nikdy jsme nebyly blízké kamarádky a já... *ošije se* Vždyť já jí vlastně nedokážu nijak pomoct. Ale připadá mi od toho rozchodu nesnesitelně, děsivě sama.

Amanda Hollyová

Amanda je z Mrzimoru a bude o něco málo mladší než Katleen – chodí o ročník níž než ona. Je to hezká blondýnka, kterou by si člověk mohl z dálky od pohledu splést s Kate – podobná postava, podobný účes – nebýt toho, že docela často nosí růžovou, což zrovna u Kate nehrozí. Ovšem Amandě ta barva docela sluší. Katleen by si sice taky nic růžového asi dobrovolně neoblekla, ale tohle je taková ta známá situace, kdy se vám něco líbí na druhých, ač vás osobně by do toho nedostali ani párem volů. :)
Pokud si ještě vzpomínáte (a souhlasíte s tím), co si Kat poznamenala o spolužácích z Mrzimoru, tak by se asi dalo říct, že klobouk zařadil Amandu do téhle koleje docela dobře. Když přehlédneme triviality typu, že je to jako většina ostatních z Mrzimoru dívka, a pak Katleeninu nijak zvlášť podloženou domněnku, že ji vídá ve škole docela často, tudíž bude asi pravidelně chodit do školy a proto jde nejspíš o pracovitou studentku, najde se ještě pár lepších důvodů... Tak prvotně působí Amanda obvykle mile a přátelsky – s Katleen se sice nijak zvlášť neznají, spíš jen od vidění, ale většinou se pozdraví a občas i prohodí pár slov. Podle Kat bude Amanda taky rozumná – když Katleen vyhledal ten prazvláštní Přízračný Strážce a cosi po ní chtěl, byli to (jako jedni z mála) právě Amanda a Alex, kteří racionálně uznali, že nejlepší způsob, jak se Přízraku zbavit, bude nechat jej a Kat na chvíli o samotě a v klidu, aby si mohli promluvit. Jinak, zrovna s Alexem Amanda už pěknou chvilku chodí a tomu na ní očividně dost záleží, což je pro Kat dalším důkazem, že to asi bude fajn holka...:)
Pokud vás o něco výš zarazilo moje tvrzení, že Amanda působí obvykle docela přátelsky, tak vězte, že tím narážím na fakt, že je občas taky tak trochu nerudná a podle Kat jedná trochu hloupě, a to především tehdy, má-li dojem, že se jí někdo motá kolem Alexe (- a nemyslím tím přímo omotává – takovou situaci bych už radši vůbec nechtěla vidět...:)). Kat tímhle druhem žárlivosti na celé širé okolí objektu svého zájmu nikdy netrpěla a zdá se jí to pošetilé, takže jí některé Amandiny reakce přijdou přehnané anebo úplně zbytečné... ale nakonec – chodí s ní Alex a ne ona, takže je jí to v zásadě jedno. :)
Co ještě dodat... *zamyslí se* Snad ještě, že pokud Kat ví, pochází Amanda z úplně mudlovské rodiny, což si občas řádně odnáší od hlupáků, kteří v tom vidí něco ponižujícího. Naposledy ji jeden takový ubožák proměnil na moment v prase... No, takže na závěr můžeme aspoň zadoufat, že (nejen kvůli Amandě) se takových expertů v budoucnu v Bradavicích bude producírovat o něco míň než doposud...;)

Předvečer svátku všech svatých...

... by se v Bradavicích skoro mohl přejmenovat na předvečer svátku všech příšer. :D Veliké dvojité dveře, které znáte jako vchod do Velké Síně, se (za něčí zručné asistence) příhodně odsunuly o pár metrů doprava, aby udělaly místo úzkému obloukovitému kamennému průchodu, kterým každý, kdo se do Síně chtěl dostat, prostě musel projít. Ale nebyl to jen tak nějaký průchod - on byl totiž začarovaný - a každého, kdo do něj vkročil, obestřelo okamžitě nějaké maskovací kouzlo a byla z něj v momentě ukázková obluda...:) K vidění bylo všecko možné, od pavouků, hadů, medvědů, trolů až po obrovské démony, draka nebo zvláštní obrovský chodící strom. Vtip tkvěl hlavně v tom, že poznat, která obluda je kdo, bylo v případě neochoty té dané příšery prozradit svou identitu zhola nemožné a mohlo tudíž dojít k různým zábavným záměnám. Dalším zážitkem bylo jídlo - zkuste se někdy civilizovaně nasnídat, když máte místo rukou lopaty, anebo dokonce kusadla či klepeta (případně ruce nemáte!)... Ale obludy vlastně asi taky civilizovaně nejedí, tak aspoň víme proč. :D
Což mi připomíná, že pan Algarov, který, zdá se, na nás "příšery" celý den tak nějak dohlížel, byl nezměrně krutý a u večeře nám nedovolil se odmaskovat i přes to, že se v jídelně po dlouhé době objevily dokonce i příbory - a my jsme tak promrhali skvělou šanci si jednou za rok připomenout, k čemu jsou nůž a vidlička!! Ale ještě budou Vánoce, tak snad...:)
Naštěstí jsme nezůstali příšerami napořád, protože průchod stejně jako maskovací kouzlo fungovaly obousměrně... Stačilo vyjít ze Síně a maska byla fuč. Ovšem vyjít nebylo vždycky tak jednoduché, protože někteří zůčastnění tvrdohlavě cestu blokovali - chodili pořád dokola tam a zpátky - s tím, že jim jejich současná míra obludnosti nevyhovuje a potřebují být něčím jiným... A to to u některých nebyla ani tak zásadní změna od normální podoby...:p
Časem přišel na řadu i speciální halloweenský program - lov na dýně. Skřítci si stěžovali, že se na dekoraci spotřebovaly úplně všechny dýně (žádný div - v Síni bylo výjimečně víc dýní než svíček), a poslali nás studenty posbírat zbylé dýně na školní pozemky... Někteří zmijozelští brblali něco o sluzích, co jim nemají co poroučet, ale stejně nakonec šli všichni sbírat. :) Nejvíc dýní pobral Evžen, což by Katleen vůbec nevadilo, kdyby ho nezahlídla používat přivolávací kouzlo, které většina prváků (nebo snad i druháků) ještě neuměla, a jí to přišlo nefér. Ale byla to fajn soutěž, ač trochu fyzicky náročná - zkuste tahat s sebou asi tak padesát dýní a ještě přitom běhat... Docela jako mudlovská posilovna! :)
Úplně večer se Katleen ještě vydala s Narionem navštívit Snickers a Kali - tedy jejich pomníčky u Zapovězeného lesa nedaleko Hagridovy chalupy. Na ten nápad je přivedl teď už hodný a pozorný pan Algarov (příbory zapomenuty...:)), který se asi nějak doslechl o Snickers a věnoval Kat svíčku, aby ji za svou první krysu mohla zapálit. Bylo už pozdě, tma jako v pytli, a už v okamžiku, kdy procházeli přes zešeřelé atrium, "ozdobené" pro dnešek spoustou ponurých a trochu strašidelných náhrobků, byla Kat hrozně ráda, že Narion byl ochotný jít ven s ní. Postáli pak chvilku u hrobečků, Narion natrhal kytky a Kat zapálila svíčku a vzpomněli si krátce na ubohé obrečené oběti vrby mlátičky. Ještě, že už všichni vědí, jak je podlá, a drží si mazlíčky pěkně na uzdě...;)
Byl to hezký Halloween - ačkoliv Katleen už navečer šla z toho mumraje příšer trochu hlava kolem... A ještě hezčí by asi byl, kdyby se objevila ještě jedna obluda navíc...

Poznámka pod čarou (1)

Listopad: Přesvědčila jsem školníka Filche, ať odemkne dveře, které odemknout nechtěl - a považuju to za svůj první (a jediný) triumf zvící intelektu pravé studentky z Havraspáru! :D

Family Tree

Tak jsem narazila na Katleenin úkol ze třetí třídy... Určitě jste ve škole taky museli kreslit "family tree", když jste byli menší - tedy, vlastně pouze vy z nekouzelnických rodin, co máte nějakou tu zkušenost s mudlovskou školou. Tak tohle je příbuzenstvo Kat. Oproti původní verzi z roku 1979 jsou tam navíc přidané nové přírůstky do rodiny (červeně podtržené), ať máte plnohodnotné informace... Pokud vás to vůbec zajímá, samozřejmě...:)
Jinak, psala Katleenina maminka, kreslila Kat, a diktoval tatínek s kalendářem... Tomu se říká týmová spolupráce! :)

PS: A pokud chcete z toho obrázku opravdu třeba i něco přečíst, doporučuju rozkliknout ;)

Pondělí s Protivou :)

Určitě musíte znát Protivu, bradavické školní strašidlo. Já jsem ho už nějakou chvilku ve škole nezahlídla, ale včerejší shledání mi zase na nějakou dobu postačí. :)) Bylo to idylické – typické protivovské škádlení: vytváření zmatku na hodinách, pokřikování nesmyslů z plna hrdla, šíření poplašných zpráv, házení předměty na kohokoliv v dosahu, válení plášťů a klobouků oblíbených i neoblíbených studentů v bahně a tak dále a tak podobně... Třeba já jsem po jeho návštěvě hodiny formulí byla navíc až do večera růžová jako prasátko...:) Představivosti se meze nekladou - Protiva prostě umí být protivný velmi kreativně. :)
Ale vezměme to popořádku - protože tenhle jako obvykle neobvyklý den nebyl přece jen pouze o Protivovi.

Co bylo na snídani, to vám nepovím, protože třetí ročník má v pondělí až druhou hodinu, takže můžete hádat, jestli jsem vstala hned po ránu...:) No, každopádně bych byla bývala vstala, kdybych tušila, jak ukrutně mi bude potom kručet v břiše! Musela jsem z truhly vylovit pár týdnů staré jablko (trošku scvrklé, ale lepší než nic), abych vůbec mohla vyrazit na hodinu přeměňování, aniž by si mě cestou někdo spletl s břichomluvcem v zácviku. Cestou jsem si zkoušela přeměňovací formule - ty boty mě totiž stále ne a ne poslouchat - ale nebylo to nakonec nutné. Na hodinu sice krom mě dorazil i Wilkus, ale nikoliv tak profesorka.
Formule už ale byly. Profesor nerozvážně začal tím, že vyzval Wilkuse, ať mu jde odrecitovat domácí úkol - nerozvážné to bylo proto, že Wilkus očividně ani zdaleka netušil, co vlastně za DÚ bylo, a než se k tomu dopracoval, byla půlka hodiny pryč - a to teprve začal. Tak jsme vzdali teorii a pustili se do praktického nácviku mrazícího kouzla. (Můj osobní závěr: musím víc cvičit. Nevím, jak jsem mohla doufat, že dokážu něco efektivně zmrazit, když dotěď umím vyčarovat jenom kalužovou vodu...:/) A přibližně tehdy dorazil do toho všeho Protiva a začal šťastně narušovat poklidný běh hodiny všemi možnými i nemožnými způsoby, viz výše. :) Profesor Kratiknot dokázal Protivu po chvilce umlčet a pak dokonce i zmrazit, ale jak určitě tušíte, vzpouzející se strašidlo nemohlo ani mrazící kouzlo udržet na místě dýl než pět minut... Na konci hodiny byla půlka knihovny rozházená po podlaze učebny, můj plášť se nacházel v nedohlednu a naše schopnosti zmrazovat předměty o nic dál než předtím, ale profesorovy nervy překvapivě vypadaly zcela nedotčeně - připomněl nám, ať dále trénujeme, a v naprostém klidu se s námi rozloučil. Obdivuhodná vyrovnanost s ranami osudu jako je Protiva :)
Já jsem si ještě došla do ložnice pro náhradní plášť a pak teprve jsem vyrazila na oběd. Když jsem za pět minut vešla do Velké Síně a tam opět spatřila to protivné strašidlo, tak jsem po krátké úvaze plášť znovu schovala do tašky - aspoň jeden bych si ráda nechala. :) Protiva mi tak jako tak dělal u oběda celou dobu společnost: gentlemansky odstrkoval jídlo z mého dosahu, aby mi nezavazelo nebo abych snad něco nepřevrhla (že by se doslechl o tom, jak jsem někdy nešikovná? :p), taky měl velkou snahu nalít mi čaj, jen se bohužel nestrefil a místo aby mi nalil, tak mě s ním polil... Ale oběd byl výborný - přecpala jsem se k prasknutí.
Ovšem ani výborný oběd, ani celodenní snaha o zachování dobré nálady nemohly vyvážit můj nedostatek nadšení z Protivovy neutuchající pozornosti, z neschopnosti cokoliv na delší dobu zmrazit a už vůbec ne z růžového nádechu mojí pleti či ze ztraceného pláště - bylo mi prostě nanic. Dorazil mě Richard - ten Richard, co býval v Nebelvíru a teď je v prváku ve Zmijozelu - když mi po příchodu na oběd jen tak mezi řečí oznámil něco ve smyslu, jak jsem krásná (byla jsem v tom okamžiku politá mátovým čajem a celá růžová). No promiňte, možná to mohl myslet dobře, ale pro mě to v tom momentě byl prostějenom pořádně sarkastický vtip... Každopádně jsem to prohlášení dostala ještě i písemně, a s odpovědí jsem neváhala, ačkoliv jsem od té doby ještě Richarda neviděla, abych mu tu depeši mohla předat.
Dojedla jsem, přestála jsem první kolo Alexova přesvědčování, že jsem na tom vlastně ještě dobře :), a strávila jsem půl odpoledne v dobrovolné karanténě v redakci - snad poslední oáze klidu v Bradavicích...:) Hodinku jsem trénovala zmrazování a pak jsem se rozhodla pro návrat do společnosti. V Síni už na mě čekal můj plášť, ovšem ve stavu... no hrozném. Lidi napravo a nalevo kolem z toho aróma, co se z něj linulo, skoro omdlívali, tak jsem se ho radši honem vydala vyprat. Ne, že by to nějak zvlášť šlo, radši nechci vědět, v čem to Protiva vymáchal...*nakrčí nos*
Ale krom voňavého, nevypratelného pláště se můj den od téhle chvíle, řekla bych, rapidně zlepšil. Zbytek odpoledne a večera jsem strávila ve Velké Síni u mrzimorského stolu s Alexem a Sevilou na tzv. dřevorubeckém srazu - diskutovali jsme hlavně o tom, kdo je a není dřevo, pak jaké je kdo dřevo a nakonec ještě o těch všech různých polenech a pařezech mezi námi (a mezi řádky taky o tom, pro který pařez má kdo slabost... :)) Byl to fajn večer.
A taky jsme viděli jednorožce! Nemyslete si, že mi jednorožci nestojí za zmínku, když o tom píšu až takhle na konci - byla to úchvatná podívaná - jen mi celá ta situace přišla tak nějak podivná. Ten jednorožec měl prý být nemocný a pan ředitel přišel požádat profesora astrologie, ať se o něj postará... Chudák jednorožec mezitím poslušně stál a čekal s Hagridem ve vstupní síni - nádherný a sněhobílý. Napadlo mě, že Amabell bude asi moc mrzet, že tam nebyla, ale Narion taky netušil, kam zmizela, tak jsem to nechala plavat. Jednorožec vypadal sice křehce, jako z cukru, a taky trochu neklidně, ale jinak jsem si na něm ničeho nápadného nevšimla, takže netuším, co mu mohlo scházet. Taky moc nechápu, proč ho vedli, zvlášť nemocného, až do školy k panu profesorovi, a ne pana profesora ven k jednorožci, ale možná jen chtěli, ať tu krásu taky vidíme na vlastní oči...
Co se mojí krásné růžové kůže týče, tak tu už, aspoň doufám, na vlastní oči nikdo vidět nebude muset - večer se ve Velké Síni stavil pan ředitel a pomohl mi se té strašné barvy zbavit, zatímco odstraňoval další následky Protivova celodenního řádění. K tomu nám ještě každému nalil hrníček máslového ležáku, než se odebral na kutě, takže se mi o hodinku později krásně usínalo... A vlastně, usínalo se mi dobře už po dvaceti minutách, když jsem se nahoře ve společence pokoušela potisící (marně) přeměnit své sandály na kotníkové boty... ale tím se chlubit radši nebudu...:)