Family Tree

Tak jsem narazila na Katleenin úkol ze třetí třídy... Určitě jste ve škole taky museli kreslit "family tree", když jste byli menší - tedy, vlastně pouze vy z nekouzelnických rodin, co máte nějakou tu zkušenost s mudlovskou školou. Tak tohle je příbuzenstvo Kat. Oproti původní verzi z roku 1979 jsou tam navíc přidané nové přírůstky do rodiny (červeně podtržené), ať máte plnohodnotné informace... Pokud vás to vůbec zajímá, samozřejmě...:)
Jinak, psala Katleenina maminka, kreslila Kat, a diktoval tatínek s kalendářem... Tomu se říká týmová spolupráce! :)

PS: A pokud chcete z toho obrázku opravdu třeba i něco přečíst, doporučuju rozkliknout ;)

Pondělí s Protivou :)

Určitě musíte znát Protivu, bradavické školní strašidlo. Já jsem ho už nějakou chvilku ve škole nezahlídla, ale včerejší shledání mi zase na nějakou dobu postačí. :)) Bylo to idylické – typické protivovské škádlení: vytváření zmatku na hodinách, pokřikování nesmyslů z plna hrdla, šíření poplašných zpráv, házení předměty na kohokoliv v dosahu, válení plášťů a klobouků oblíbených i neoblíbených studentů v bahně a tak dále a tak podobně... Třeba já jsem po jeho návštěvě hodiny formulí byla navíc až do večera růžová jako prasátko...:) Představivosti se meze nekladou - Protiva prostě umí být protivný velmi kreativně. :)
Ale vezměme to popořádku - protože tenhle jako obvykle neobvyklý den nebyl přece jen pouze o Protivovi.

Co bylo na snídani, to vám nepovím, protože třetí ročník má v pondělí až druhou hodinu, takže můžete hádat, jestli jsem vstala hned po ránu...:) No, každopádně bych byla bývala vstala, kdybych tušila, jak ukrutně mi bude potom kručet v břiše! Musela jsem z truhly vylovit pár týdnů staré jablko (trošku scvrklé, ale lepší než nic), abych vůbec mohla vyrazit na hodinu přeměňování, aniž by si mě cestou někdo spletl s břichomluvcem v zácviku. Cestou jsem si zkoušela přeměňovací formule - ty boty mě totiž stále ne a ne poslouchat - ale nebylo to nakonec nutné. Na hodinu sice krom mě dorazil i Wilkus, ale nikoliv tak profesorka.
Formule už ale byly. Profesor nerozvážně začal tím, že vyzval Wilkuse, ať mu jde odrecitovat domácí úkol - nerozvážné to bylo proto, že Wilkus očividně ani zdaleka netušil, co vlastně za DÚ bylo, a než se k tomu dopracoval, byla půlka hodiny pryč - a to teprve začal. Tak jsme vzdali teorii a pustili se do praktického nácviku mrazícího kouzla. (Můj osobní závěr: musím víc cvičit. Nevím, jak jsem mohla doufat, že dokážu něco efektivně zmrazit, když dotěď umím vyčarovat jenom kalužovou vodu...:/) A přibližně tehdy dorazil do toho všeho Protiva a začal šťastně narušovat poklidný běh hodiny všemi možnými i nemožnými způsoby, viz výše. :) Profesor Kratiknot dokázal Protivu po chvilce umlčet a pak dokonce i zmrazit, ale jak určitě tušíte, vzpouzející se strašidlo nemohlo ani mrazící kouzlo udržet na místě dýl než pět minut... Na konci hodiny byla půlka knihovny rozházená po podlaze učebny, můj plášť se nacházel v nedohlednu a naše schopnosti zmrazovat předměty o nic dál než předtím, ale profesorovy nervy překvapivě vypadaly zcela nedotčeně - připomněl nám, ať dále trénujeme, a v naprostém klidu se s námi rozloučil. Obdivuhodná vyrovnanost s ranami osudu jako je Protiva :)
Já jsem si ještě došla do ložnice pro náhradní plášť a pak teprve jsem vyrazila na oběd. Když jsem za pět minut vešla do Velké Síně a tam opět spatřila to protivné strašidlo, tak jsem po krátké úvaze plášť znovu schovala do tašky - aspoň jeden bych si ráda nechala. :) Protiva mi tak jako tak dělal u oběda celou dobu společnost: gentlemansky odstrkoval jídlo z mého dosahu, aby mi nezavazelo nebo abych snad něco nepřevrhla (že by se doslechl o tom, jak jsem někdy nešikovná? :p), taky měl velkou snahu nalít mi čaj, jen se bohužel nestrefil a místo aby mi nalil, tak mě s ním polil... Ale oběd byl výborný - přecpala jsem se k prasknutí.
Ovšem ani výborný oběd, ani celodenní snaha o zachování dobré nálady nemohly vyvážit můj nedostatek nadšení z Protivovy neutuchající pozornosti, z neschopnosti cokoliv na delší dobu zmrazit a už vůbec ne z růžového nádechu mojí pleti či ze ztraceného pláště - bylo mi prostě nanic. Dorazil mě Richard - ten Richard, co býval v Nebelvíru a teď je v prváku ve Zmijozelu - když mi po příchodu na oběd jen tak mezi řečí oznámil něco ve smyslu, jak jsem krásná (byla jsem v tom okamžiku politá mátovým čajem a celá růžová). No promiňte, možná to mohl myslet dobře, ale pro mě to v tom momentě byl prostějenom pořádně sarkastický vtip... Každopádně jsem to prohlášení dostala ještě i písemně, a s odpovědí jsem neváhala, ačkoliv jsem od té doby ještě Richarda neviděla, abych mu tu depeši mohla předat.
Dojedla jsem, přestála jsem první kolo Alexova přesvědčování, že jsem na tom vlastně ještě dobře :), a strávila jsem půl odpoledne v dobrovolné karanténě v redakci - snad poslední oáze klidu v Bradavicích...:) Hodinku jsem trénovala zmrazování a pak jsem se rozhodla pro návrat do společnosti. V Síni už na mě čekal můj plášť, ovšem ve stavu... no hrozném. Lidi napravo a nalevo kolem z toho aróma, co se z něj linulo, skoro omdlívali, tak jsem se ho radši honem vydala vyprat. Ne, že by to nějak zvlášť šlo, radši nechci vědět, v čem to Protiva vymáchal...*nakrčí nos*
Ale krom voňavého, nevypratelného pláště se můj den od téhle chvíle, řekla bych, rapidně zlepšil. Zbytek odpoledne a večera jsem strávila ve Velké Síni u mrzimorského stolu s Alexem a Sevilou na tzv. dřevorubeckém srazu - diskutovali jsme hlavně o tom, kdo je a není dřevo, pak jaké je kdo dřevo a nakonec ještě o těch všech různých polenech a pařezech mezi námi (a mezi řádky taky o tom, pro který pařez má kdo slabost... :)) Byl to fajn večer.
A taky jsme viděli jednorožce! Nemyslete si, že mi jednorožci nestojí za zmínku, když o tom píšu až takhle na konci - byla to úchvatná podívaná - jen mi celá ta situace přišla tak nějak podivná. Ten jednorožec měl prý být nemocný a pan ředitel přišel požádat profesora astrologie, ať se o něj postará... Chudák jednorožec mezitím poslušně stál a čekal s Hagridem ve vstupní síni - nádherný a sněhobílý. Napadlo mě, že Amabell bude asi moc mrzet, že tam nebyla, ale Narion taky netušil, kam zmizela, tak jsem to nechala plavat. Jednorožec vypadal sice křehce, jako z cukru, a taky trochu neklidně, ale jinak jsem si na něm ničeho nápadného nevšimla, takže netuším, co mu mohlo scházet. Taky moc nechápu, proč ho vedli, zvlášť nemocného, až do školy k panu profesorovi, a ne pana profesora ven k jednorožci, ale možná jen chtěli, ať tu krásu taky vidíme na vlastní oči...
Co se mojí krásné růžové kůže týče, tak tu už, aspoň doufám, na vlastní oči nikdo vidět nebude muset - večer se ve Velké Síni stavil pan ředitel a pomohl mi se té strašné barvy zbavit, zatímco odstraňoval další následky Protivova celodenního řádění. K tomu nám ještě každému nalil hrníček máslového ležáku, než se odebral na kutě, takže se mi o hodinku později krásně usínalo... A vlastně, usínalo se mi dobře už po dvaceti minutách, když jsem se nahoře ve společence pokoušela potisící (marně) přeměnit své sandály na kotníkové boty... ale tím se chlubit radši nebudu...:)

Alfred Camr

Tak to vidím, že sem přidám něco veselejšího, nějakou tu zábavu, když se nám nad Bradavicema pořád tak mračí...:) Famfrpál znáte, takže asi budete znát i camrál - ten červený kožený míč, kterým se střílí góly. Ale možná neznáte tohohle pána, díky kterému je camrál... ale co, však si to přečtete dole. :)


Alfred Camr (1722-1748). Oblíbený famfrpálový hráč Dawlingských Hromodějců se proslavil vylepšením herního míče camrálu o stabilizační kouzlo, jenž umožňuje střelcům snazší chytání a větší soustředění na hru. Camrův poslední zápas sezony proti Pudlemským Spojencům se mu stal osudným, neboť mu při špatné viditelnosti potlouk zlomil vaz.

Čínský horoskop

Nejsem sice na horoskopy, ale když už máme letos tu astrologii, tak bych se o to měla trochu zajímat... a proto vám sděluji, že podle mého osobního čínského kalendáře je letošní rok definitivně rokem PRASETE.


Přidala bych i fotografie dvou dalších prasátek, co se dnes v Bradavicích dočasně objevila, jedno z nich o něco růžovějšího než je tohle na fotce (mimochodem, tohohle čuníka znáte dobře, jmenuje se Alex) - ale bohužel jsem je nestihla zvěčnit. Nestihla jsem je zvěčnit proto, že jsem byla za a) nebetyčně rozhořčená, z toho důvodu za b) zcela roztržitá a nesoustředěná, a následně za c) omráčená. Omráčil mě člověk, který, mám chuť říci, se svým chováním již zmíněnému zvířeti (zdivočelému) nejvíce blížil, ale neřeknu to, protože bych tím všechny vepře jen neprávem urazila - ti nikomu neubližují. Navíc, nemá cenu snižovat se k nízkým přirovnáním, zvlášť pokud jsou založena na lidské zaujatosti a pýše.

Měla bych říct, že si za to omráčení můžu sama - začala jsem si (ač to je samozřejmě relativní...). Nedokázala jsem se ovládnout. To pobouření při pohledu na ubohé pokořování, na nepodloženou, nadutou povýšenost, na naprostý nedostatek lidskosti v těch dvou Fixelových - nebo snad jen nedostatek té dobré lidské stránky, vyvážený plně nadbytkem té horší... Hrozné. Když se tohle zkombinovalo s tím příšerným pocitem bezmoci a bezpráví, úplně mi vypadlo z hlavy, že "moudřejší ustoupí", že tihle lidé jsou ve své aroganci nebezpeční, a i fakt, že v soubojích vůbec nevynikám... *pokrčí rameny* Snad to bylo hloupé. A zbytečné. Marné. Ale jak se znám, udělala bych to znovu.

Hmm, tak jsem se vymluvila, ale vy asi vůbec netušíte, co se stalo, že? Tak ve stručnosti: do školy dorazil pan Fixel, aby vyvinul nátlak tam, kde to Wilkus (ještě) nedokáže a anuloval včerejší zmizení 5O zmijozelských bodů, které očividně zapříčinil právě jeho syn. Krom mnoha urážlivých poznámek se vytasil taky s dovedností přeměnit člověka ve vepře, což mu očividně pro některé z nás přišlo jako vhodnější forma existence, asi na základě těch "nízkých předsudků", které jsem odsoudila výše. (--dobře, možná trošku pokrytecky odsoudila výše.) Vydržela jsem s Fixelovými existovat v jedné dimenzi bez následků asi slabých deset minut, pak - jak už jsem psala - to naráz bylo neúnosné. Ujela jsem asi proto (a měla bych se za sebe stydět za tu slabost...), že zbabělý Wilkus, schovávající se za tatínkova (pokřivená a bezcharakterní) záda, utrousil nějakou typickou, hloupou poznámku na něčí adresu a při té - nehledě na její ubohost - se mi prostě před očima spustila rudá opona. Pokusila jsem se Wilkuse (samozřejmě neúspěšně) omráčit a po následné krátké honičce (nečekaně) omráčil on mne. Po nějaké době jsem se probrala, kolem mě dav, Alex opět člověkem, a ti dva "zlí" stojící opodál. Bojovala ve mně při pohledu na Fixelovi zuřivost s opovržením; slepá chuť "ukázat jim" s rozumným přístupem a pudem sebezáchovy (či strachem, řečeno přímo); vztek na sebe i na ně. Prostě bouře rozporuplných pocitů a zmatek. Mozek zatemněný krom všeho tohohle navíc i adrenalinem a zlostí. Nemělo cenu se pokoušet to ustát, raději jsem šla pryč. Pomohlo mi ticho, studená voda, odvedení pozornosti na přetěžké přeměňovací formule a posléze i smysluplná konverzace s Alexem. Večer už mi bylo mnohem líp.
Ačkoliv, dělo se mi přece jen něco trochu zvláštního - měla jsem dojem, že slyším hlas; že ke mně někdo mluví, někdo klidný a povzbuzující... Alex nic neslyšel. (Šílím?) Bylo to zvláštní; ten hlas připlul jako myšlenky, které byly nejdřív cizí, ale postupně pak moje... Vzpomněla jsem si přitom na Přízračného Strážce. Ale možná jsem byla jen unavená...

Ehm, tak jsem to na vás všechno vyklopila. A prý ve stručnosti... *ušklíbla se* Ale nakonec, tohle JE přece můj deníček, nebo ne? A od toho deníčky jsou.

Rozplynul se?

Ze starých HogNews (4. číslo, ročník 82/83) jsem tentokrát vybrala článek, který docela sedí do současné bradavické atmosféry záhad a podivností... Opět jde o hodiny elementaristiky. A kdyby jste už náhodou pozapomněli a nebyli si jistí, kde jste o elementaristice slyšeli, můžete si kdykoliv osvěžit paměť zde. ;)


Vzpomínáte si ještě na profesora Nebewera? Z elementaristiky? Takový hubený, vysoký, co neměl rád vykřikování... No, pokud už si nevzpomenete, nemáme Vám to za zlé. Krom toho, že elementaristiku jsme s ním měli jen jednou, už se pěkně dlouho nikde ve škole neobjevil... Je post učitele elementaristiky zakletý? Nebo snad je elementaristika zakletá?? Dost možná. Už druhý profesor, po kterém nezbylo nic než neodevzdané domácí úkoly. I když, minulý týden se ve sklepeních podezřele, zcela bez příčiny, objevila obrovská kaluž. Protiva to prý tentokrát nebyl. A živlem Daniela Nebewera byla přece údajně voda.... Hmmm... Že by nepovedená přeměna?? (Pro ty z Vás, kteří si na elementaristiku nepotrpí: kaluž byla řádně odstraněna, a i kdyby bývalo šlo o víc než pouhou kaluž, bohužel už zásah nejspíš nelze zvrátit.)

Další Dlouhý Den

Tak se vám přiznám, že nevím, co si myslet. Dnešek pro změnu zase nebyl „mimosezónní“ – mám dost zvláštní pocit, že si někdo ty moje zápisky čte a tímhle způsobem si ze mě dělá legraci :) Chcete vědět, co se dělo? Tak stručně:
1. Vyučovací hodiny se dnes nekonaly. Nikdo si nestěžoval. ;)
2. V přízemí nějaký neznámý talentovaný kouzelník (bohužel nezůstal, aby se představil) přičaroval ke kamenné podlaze úžasný (pra)les, včetně močálu, rostlin a divé zvěře! Nádhera! Škoda, že si to člověk nemohl víc užít – já bych tam vydržela roky, ale pan Algarov nejspíš považoval divočinu za nemístnou... Chtěl ji co nejrychleji odstranit a podezíravě si měřil každého, kdo se objevil v dosahu jeho vytažené hůlky (samozřejmě se jí pouze snažil odčarovat ty kapradiny...) či jeho břitce kladených zjišťovacích vět zakončených často krom otazníku i vykřičníkem...:)
3. Předtím, než se profesoru Algarovovi (hádám už zborcenému potem) podařilo nechat zmizet přátelskou bažinu, vzrostlé duby i nízký lesní porost, polapil ještě Hagrid rychle různé lesní tvory pohybující se mezi keři do klecí, aby nedošli újmy. Jednoho z nich – šedivého králíčka – pak dal darem Brianovi od nás z Havraspáru. Jmenuje se teď Franz a vypadá poslušně a roztomile, ač někteří by ho možná prvotně počastovali slovíčkem „chutný“, že, Alexi? :D
4. Hagrid pekl, a dostali jsme všichni pozvánku na ochutnávku jeho cukrářského díla – dortu. Vydali jsme se v hojném počtu k němu do chalupy a tam na nás čekalo šest velikánských naložených talířů. Teď mě napadá, že jsem se měla zeptat, v čem to Hagrid pekl, protože do obyčejné trouby by se určitě pochoutka takových rozměrů nevešla...:) (Platí přímá úměrnost mezi Hagridovou velikostí a velikostí jeho dezertů!) Ale bylo to výborné, nacpali jsme se k prasknutí. Taky jsem se na té návštěvě dost nasmála, měly jsme se Sevilou soukromý stolek a našly jsme u Hagrida spoustu zábavných podnětů k zamyšlení...:)
5. Pátým bodem je přízrak Atily. Tedy, já si myslím, že je to Atilův nešťastný přízrak, už jsem se o tom přece někdy zmínila... Ale dost možná je to opravdový kůň – pokud může být nějaké zvíře TAK černé a TAK nešťastně pohazovat hřívou a ržát... Nikdy by mě nenapadlo, že je to živý tvor, kdybych dnes neviděla Hagrida, jak na něm sedí. Ale stejně si nemůžu pomoci – prostě mi to pořád připomíná Arkhipova a smrt krásného, nevědoucího, nevinného zvířete.
6. Den bližšího seznamování – strávila jsem konečně trochu času s lidmi, které míjím denně na chodbě, ale neznám pomalu ani jejich jméno. O Sevile jsem se už zmínila, a byla jsem taky chvíli s Evženem z Nebelvíru – prozkoumali jsme společně všechny houby v pravém skleníku. :)
7. A jedna velmi zvláštní příhoda na závěr dne. Na schodech mne zastavila – a nutno podotknout i omráčila – prapodivná postava, něco jako stříbřitý, poloprůhledný duch, který ale vypadal mnohem hmotněji než třeba Protiva nebo Tlustý Mnich. Vlastně nevím, co přesně udělal, jen si pamatuju, že přicházel stále blíž; sledoval mě a já jsem nemohla odtrhnout pohled od jeho zvláštních, studených, uhrančivých očí, a pak... jsem ležela na zemi, na zátylku perfektní bouli.
Když jsem o tomhle dostaveníčku pověděla Alexovi a Narionovi, přivedli mě na nápad, že mi ten „duch“ mohl zanechat nějaký vzkaz – jaktěživu by mě to samotnou nenapadlo, ale vzkaz byl opravdu v tašce. Pisatel se podepsal jako Přízračný Strážce a žádal mě jednoduchou hádankou, abych se dostavila na ošetřovnu, že vše vysvětlí. Samozřejmě jsem šla. Bylo to celé dost podivné, chtěla jsem odhalit smysl Strážcova počínání.
Ale nebylo to tak jednoduché. Na ošetřovnu se totiž samozřejmě dostavili nakonec všichni, co byli vzhůru – někteří, myslím, ze zvědavosti, a jiní, aby mě hrdinně ochránili, kdyby se mi mělo něco stát. Ale tajemný neznámý nebyl nikde, a mně – dílem unavené, dílem vyděšené – se začínaly z toho davu podlamovat kolena. Radši jsem si sedla. Chtěla jsem duchovi splnit jeho přání, totiž zjistit, oč mu běží, a začínala jsem mít pomalu dojem, že uprostřed štěbetajícího davu to nejspíš nepůjde. Po různých pokusech se schováváním a několika dalších zkušebních řešeních jsem nakonec poprosila ostatní, aby mě prostě nechali samotnou. Měla jsem strach – to mi věřte. Ale rozum mi napovídal, že přízračný Strážce by mě býval už dávno umlčel, kdyby mu šlo o tohle, a navíc mi zvědavost i prostý zvyk pomoci, pokud jsem o pomoc žádána, velely se s přízrakem setkat.
Nakonec přišel... Dorozumíval se se mnou jenom pomocí gest a později psaným slovem – a tak nějak se mu povedlo mě utvrdit v přesvědčení, že opravdu žádá jen mou pomoc. Postupně jsem se trochu uklidnila a ze strachu ze stříbřitého zjevení se vyvinulo cosi jako velmi silný respekt – ale aspoň jsem z něj nebyla už vyděšená.
Všechno vysvětlování by bývalo bylo mnohem jednoduší, kdyby se spolužáci stále nesnažili z naší němé debaty něco mít a nebo mě osvobodit z té prazvláštní situace. Nemohla jsem se na ně za zvědavost ani za obavy o mou osobu samozřejmě zlobit, ale byla jsem z jejich neustálého vyrušování pak už dost unavená. Moc mi záleželo na tom, zjistit, co Strážce chce, a Evženovo Přivolávací kouzlo, kterým neustále kradl „náš rozhovor“ na papíře, mi v tu chvíli vadilo spíše kvůli tomu, že jím obtěžoval, než proto, že by ho ještě vůbec neměl znát... V každém případě mi ale tohle noční dobrodružství notně zamotalo hlavu a byla jsem v tu chvíli moc ponořená do vlastních myšlenek na nějaké poučování...
Ale co přijde zítra, tak to ti, Evžene, bohužel, neslíbím....!!
*unavený, ale stále ještě znatelně uličnický a rádoby lehce výhružný úsměv*

Oprava

Ech, všechno je jinak!! Naráz mám poklidnou, poloprázdnou školu, spoustu hodin v rozvrhu a za úkol: dvě pojednání, snový diář z celého týdne, šest nových kouzel, které mi vůbec nejdou, a kdo ví, co ještě dalšího, o čem ještě nevím...*zářivý úsměv s nádechem zoufalství* Děkuji za alespoň dočasné pozastavení "sezóny záhad a událostí", protože bez něj bych musela každopádně propadnout! Doufám ještě minimálně v jeden "obyčejný" den!! :D

Krátký zápisek žasnoucí studentky

Tak nevím, ale mám dojem, že v Bradavicích se něco děje. Původně jsem si myslela, že je to škola, ale přestává se mi to pozdávat – pomalu by z toho mohli udělat pouťovou atrakci, dům hrůzy nebo tak něco. Nebo je normální, že záhadně umírají zcela zdraví profesoři? Že všude kolem téměř denně povlávají různobarevná zjevení? (Jen dneska jsem měla tu čest spatřit zářivě bílou, poloprůhlednou krávu a pak taky nesympatickou černou orvanou osobu připomínající rozpadající se mrtvolu bez nohou, co kolem sebe šířila nepříjemný chlad – Narion mi pak prozradil, že to byl „mozkomor“.) Je běžné, že u školních skleníků se poklidně popásá něco, co blízce připomíná černočerný přízrak mrtvého koně Atily? A nebo že Velkou Síní se večer co večer producírují různí „zahalenci“, jak jim někteří říkají? A to opomíjím všemožné záhady jako mlčenlivý Narion, podivná záležitost se Sevilou a přízrakem a podobně...

Ale děkuju panu řediteli, že v nastálé situaci uvážil naši potřebu rozptýlení a zaměstnal profesora Quenbyho v bělostném kožešinovém hábitu, který dokáže celou hodinu nezávazně prošťukat, nebo profesorku Trelawneyovou, která mi sice během naší stručné konverzace o maximálně osmi větách dokázala předpovědět asi tři blížící se nehody, ale alespoň šlo o drobné záležitosti nezávažné povahy, a já teď docela dychtivě čekám, kdy konečně zakopnu, poliju se inkoustem či něco ztratím... Jak se znám, nebude to trvat dlouho. :) No, dnešní odpolední hodiny byly vskutku velmi osvěžující. :)

Tak, není co dodat. Snad jen že letos je soustředění se na školu opravdu těžkým úkolem. Ale zato je vždycky o čem psát i přemýšlet! :))

Salazar Zmijozel

Další kartička z Katleeniny sbírky. Vybrala jsem ji, protože jsem nedávno psala o čtyřech bradavických kolejích a zmínila jsem se i o některých zakladatelích, včetně tohohle pána. Ne, že by mě jakkoliv okouzlil - spíš naopak - ale zato mě zaujala ta zmínka o "tajemné komnatě" a taky fakt, že někdo může mluvit "hadí řečí" - to bude spíš nějaká legenda, ne? ... No, přečtěte si sami ;)

PS: Vypadá nezdravě, že jo...?



Taktéž vynikající kouzelník, jen se dal na špatnou stranu. Byl spoluzakladatelem Bradavic. Vyznával převážně Čistokrevné kouzelníky a mudly moc rád neměl. Po nějaké době, kvůli hádce s Nebelvírem, odešel ze školy a nechal v Bradavicích skrytou tajemnou komnatu, která však nebyla nikdy odhalena, takže se spekuluje, jestli kdy vůbec existovala. V jeho znaku je had. Mluvil hadí řečí. Zmijozel měl nejradši zelenou a stříbrnou barvu.

Pohřeb

Sobota je pro Kat den jako každý jiný, když nepočítám fakt, že nemusí do školy. Proč taky ne: prostě se vstane, jde se na snídani (když ještě není moc pozdě...;)), povykládá se s kýmkoliv, na koho se narazí, a potom se jde třeba na procházku ven, podívat se ke skleníkům nebo ztratit se v nějakém odlehlém křídle bradavického hradu... Když je práce do školy, je to taky ideální den na psaní úkolů, trénink kouzel a tak. Ale tahle sobota nebyla vůbec „jako každá jiná“.

Katleen se za mohutného zívání vyškrábala z postele někdy po snídani (což by bylo ještě docela normální.:)) S povzdechem zavrhla variantu obléct se do svých oblíbených červených šatů a to za a) proto, že venku to nevypadalo na slunný den, a za b) (a to hlavně) proto, že si vzpomněla na pravidlo jejich dočasného kolejního ředitele, profesora Ivana Arkhipova, totiž že v Bradavicích studenti nemají nárok nosit cokoliv jiného než školní hábit, ať už je zrovna školní den, nebo ne. Takže se nasoukala do dlouhé černé róby jako jindy, v cuku letu zařídila veškeré další obvyklé ranní záležitosti a vydala se dolů do přízemí s cílem narazit na další živou duši, protože její ložnice i havraspárská společenka byly naprosto opuštěné.

První náznak toho, že se něco děje, čekal na Katleen ve Velké Síni: nad stoly visely desítky černých praporů. Něco se muselo stát. Začarovaný strop předváděl dokonalou imitaci bouře – magickou oblohu zakrývala neprostupná stěna nacucaných, šedivých mračen cedících proudy vody a místností každou chvíli zaduněl hrom. Podtrhovalo to ponurou atmosféru navozenou černými standartami. Kat prošla síní a rozhlížela se po někom, kdo by jí mohl objasnit, co se děje. U havraspárského stolu nikdo, u profesorského seděl jen pan Algarov, kterého znala od vidění z Děravého Kotle a z Příčné ulice – občas pro školu něco zařizoval. Ale úplně vpravo seděl zády k ní u svého stolu Narion. Přišla až k němu; vypadal nepřítomně a koukal do prázdna, jako by si jí vůbec nevšiml – vlastně se choval dost divně. Katleen se chvilku snažila navázat konverzaci, ale pak to vzdala, nechtěl se s ní bavit. Raději požádala o vysvětlení pana Algarova, který jí s lítostí v hlase oznámil, že profesor Arkhipov skonal a dnes se koná oficiální rozloučení. Katleen polka, poděkovala a šla si radši sednout. COŽE??

Byla zaskočená; celá ta situace jí přišla vysoce nevěrohodná, jako sen – ty bývají někdy celé zmatené a nelogické. Že by profesor, který netrpěl na první pohled žádnou zničující chorobou a který se o sebe bez pochyby „uměl postarat“ *ušklíbla se*, takhle ze dne na den prostě... umřel? Proč? Co se stalo? Nechtěla se vyptávat, přišlo jí to v tu chvíli nemístné, ale byl to divný pocit, nechápat vůbec, co se děje.

Síň se začínala plnit. Krom bradavických studentů přicházeli i úplně neznámí lidé, ti vždycky v černém – určitě dorazili na pohřeb. Katleen si chvíli povídala s Brianem z Havraspáru a shodli se, že o tom, co se stalo, téměř nic neví. Nějaký zmijozelský prvák se jim snažil namluvit, že za Arkhipovovu smrt může Narion, že prý „to říkal Wilkus“, ale to mohlo Katleen tak leda naštvat – Wilkus podle ní ze zásady pravdu neříkal. Odmítala věřit, že by Narion někoho zabil; přesto ji ale napadlo, že by nějaká souvislost mezi touhle záhadnou smrtí a Narionem možná existovat mohla a že se třeba proto choval tak podivně. Asi to nebylo tím, že by se mu stýskalo...

Ještě chvíli všichni posedávali pod černými prapory v poněkud napjaté atmosféře Velké Síně, ale po nějaké době Algarov vyzval celou skupinu, aby se přesunuli na místo konání pohřbu a odvedl celé procesí do atria školy, které bylo pro tuto příležitost zahrazené nízkým kamenným pódiem ohraničeným těžkými rudými sametovými závěsy. Uprostřed zástěny visely dva obrazy zesnulého. Všude kolem se ve vzduchu vznášely hořící svíce. Před pódiem stály po obou stranách v řadách židle, na které se skupinka váhavě rozesadila.

Katleen byla nervózní. Nervózní z Nariona, který ob židli vedle ní pořád mlčel a tvářil se... no, řekněme podivně, nepřítomně a tak nějak zatvrzele. Byla nervózní, protože nevěděla, co se vlastně profesorovi stalo, a tak netušila, jak se k tomu má stavět. Byla nervózní, protože se pořád na něco čekalo, a taky byla nervózní, protože ji ohromně rušilo tiché, poklidné šplouchání vody v kašně za jejími zády, které jí v tu chvíli znělo až příliš spokojeně a nezúčastněně.

Přišel pan ředitel a obřad začal.

Kat přišel jeho projev dost zvláštní. Nikdy předtím na pohřbu sice nebyla, ale co věděla z mudlovské televize, nikdy se tam nemluvilo o nedostatcích zemřelých, a nebo jen v nejjemnějších náznacích. To, že Brumbál otevřeně řekl, že profesor byl zlý a své studenty šikanoval, Katleen zaskočilo – ale nijak zvlášť by jí to bývalo nevadilo (byla to přece pravda), kdyby se na něj v tu chvíli dost nezlobila za to, že o Arkhipovově přístupu věděl a dokonce tu o něm veřejně promlouval, ale přesto proti němu nijak nezakročil. Katleen se tedy mračila a pan ředitel pokračoval v projevu. Požádal všechny o odpuštění pro Arkhipova a vzápětí i pro sebe (což Kat trochu obměkčilo – alespoň dokázal přiznat chybu) a vyzval všechny, aby povstali. Objevila se rakev – veliká masivní dřevěná truhla, a shromáždění uctilo zesnulého profesora minutou ticha. Nakonec rakev zase zmizela a ředitel obřad zakončil a požádal všechny, aby projevili soustrast jedinému žijícímu příbuznému zemřelého profesora. Všichni se seřadili a jeden po druhém poněkud škrobeně potřásali poslednímu Arkhipovovi rukou.

Katleen si nebyla jistá, jestli to chce udělat. Profesora neměla ráda, musela přiznat, že jeho smrt ji nijak nezasáhla a ačkoliv z ní neměla radost, ulevilo se jí, protože tenhle člověk podle ní nedokázal nikomu přinést nic dobrého. Na druhou stranu, teď tu nestál on, ale někdo z jeho rodiny – mohl to být dobrý člověk a dost možná ztrátou jediného příbuzného trpěl (ač tady Kat docela obelhávala své přesvědčení o povaze svého zemřelého profesora). Rozhodla se projevit pánovi soustrast nad ztrátou příbuzného nějak neutrálně a nakonec se ukázalo, že je to možná i příjemný člověk. Poděkoval jí a prozradil, že k němu „strýček“ taky moc milý nebyl. Žádný div, povzdechla si Kat v duchu a vydala se do Velké Síně na oběd. Stísněná atmosféra jako by trochu opadla, ačkoliv smuteční standarty asi na veselosti nikomu nepřidaly. Narion se taky rozmluvil, ačkoliv jediná Katleenina narážka na Arkhipova ho bohužel zase umlčela. Katleen se tedy rozhodla dál nešťourat a přijmout nevědomost ohledně profesorovy smrti s povděkem. Bez větších potíží hodila pohřeb i celou tu historii (aspoň dočasně) za hlavu. Třeba je to nějaká příšernost; radši nevědět. Nacpala se muffinky a vyrazila ven na školní pozemky s nadějí, že si zase jednou bude moct o víkendu sundat předlouhý školní hábit a trochu si rozjasní den...

Bradavice 4x jinak

U nás v Bradavicích jsou studenti rozdělení do čtyř kolejí. Kam kdo patří, to poznáte běhěm vyučování podle toho, jakou barvu má jeho plášť a klobouk, během večeře podle toho, u kterého stolu sedí, a jindy, když ani nesedí u jídla, ani nemá na sobě školní hábit, máte prostě smůlu - anebo si musíte dát práci a toho člověka poznat, ale i pak můžete stejně jen hádat, když se přímo nezeptáte... Ono totiž zařadit někoho do jedné z kolejí není jen tak - lidi v každé z nich sice mají něco společného, ale i přes to je každý z nich hodně jiný a někdy není vůbec jednoduché odhadnout, kdo kam patří. Tím, kdo rozhoduje, který vylekaný prvňáček půjde kam, když do Bradavic dorazí poprvé, je jeden starý, otrhaný, stokrát záplatovaný, ale zato přemoudrý klobouk, který - když si ho nasadíte - vám vidí do hlavy (a snad i do duše:)) a tak má z celé školy ty nejlepší šance odhadnout, kde by se vám mohlo nejlíp dařit - jestli v Nebelvíru, v Mrzimoru, v Havraspáru nebo ve Zmijozelu.

V Nebelvíru jsou, řekla bych, hlavně ti, co mají kuráž. Stačí si vzpomenout na věci, co někteří Nebelvírští občas vyvádějí. Ale pár z nich má té kuráže možná až moc a občas se pouští do přespříliš riskantních podniků – otázka je, jestli je to typické pro celý Nebelvír, nebo jen pro ten párek Nebelvírských, kteří mě na tuhle myšlenku přivedli...:) Na druhou stranu, odvaha není jen o tom, zajít se projít do Zapovězeného lesa. Myslím si, že spousta spolužáků z Nebelvíru už dokázala, že nemají strach postavit se za někoho, když se mu ubližuje nebo se mu děje bezpráví, a to i když je to samotné nestaví do nejlepší situace. Ovšem – ono asi taky docela záleží, o koho se jedná. Nebelvírská kolej má ve znaku zvíře, které mi nejvíc připomíná okřídleného lva - určitě to bude kouzelný tvor a má nějaké speciální jméno, ale ještě se mi nepovedlo v knihovně najít nic, v čem bych se o tom něco dočetla. Barvou Nebelvíru je červená a kolej vede profesorka McGonagallová.

Mrzimor je kolej, která má v erbu jezevce (myslím si, že je to jezevec - pro jistotu se podívejte na sochu před vchodem do Velké Síně a posuďte sami...) a jejich barva je žlutá. Ředitelem je profesor formulí, Filius Kratiknot. Kolej je pojmenovaná podle své zakladatelky Helgy z Mrzimoru (četla jsem o tom na kartičce z čokoládových žabek). Všichni Mrzimorští, co znám, jsou hodní a milí lidé, se kterými se dobře povídá a tráví čas. A kdybych si brala za vzor Kate, musela bych taky říct, že všichni v Mrzimoru jsou nadprůměrně inteligentní - ale myslím si spíš, že Kate bude dost výjimečná (a to nejen ve své koleji, ale nejspíš v celých Bradavicích :D). No a čeho jsem si všimla ještě je fakt, že Helga nejspíš raději vyučovala dívky než kluky - protože klobouk do Mrzimoru posílá až na výjimky skoro samé holky! :D

Havraspárskou kolej založila Rowena z Havraspáru. Na její kartičce stojí, že upřednostňovala chytré žáky - tak to asi bude pravda, ačkoliv se mi to těžko posuzuje; nepřipadám si nijak zvlášť chytrá, ne tak, že by mě to mělo od jiných odlišovat. A s Alexem nebo Eluhejnsi jsem nikdy neměla společné vyučování, tak možná o jejich genialitě jenom nevím... No, nechci sebe ani je podceňovat, jen prostě tak úplně nevím, co přesně si pod tou „chytrostí“ Rowena představovala. :) Ale aspoň tak nějak běžně chytří určitě všichni budeme. :) Řekla bych taky, že máme docela rádi knížky – víc, než třeba kouzelnické souboje – tohle mám celkem jistě společné aspoň já s Alexem. :) Naše kolejní barva je tmavě modrá, v erbu máme Havrana a naši kolej (v dobách klidu) vede profesorka Flowersová.

Zmijozel založil člověk, který nesnášel kouzelníky z mudlovských rodin a mudly vůbec, a tohle se, zdá se, podepsalo i na valné většině jeho studentů. Leckterý z nich se pohrdání mudly nijak netají a veřejně se označuje za „lepšího“ čistě kvůli svému rodokmenu. Co se na Zmijozelských dá ještě vypozorovat je jednoznačný talent úlisně se vetřít do přízně komukoliv, kdo za to zrovna stojí, a potom té přízně neomezeně a nehorázně (zne)užívat. Podívejte se na takového Wilkuse – sice ho moc neznám, ale z toho, co vím a vidím, věřím, že ať už má v životě jakýkoliv cíl, půjde za ním třeba přes mrtvoly a cestou využije každého, kdo se nechá. Silně doufám, že moje hledisko je zkreslené – spolužáků ze Zmijozelu přece jen moc neznám, a Wilkus nemusí být prototyp... Každopádně, ve znaku má Zmijozel hada, a jejich barvou je zelená. Kolej vede profesor Snape.

Ztracený pan ředitel

Nevím, jestli je to jenom můj dojem a nebo fakt, ale prostě se mi zdá, že ve škole vůbec nevidím profesora Brumbála. Naposledy jsem ho zahlídla snad úplně na začátku roku na zařazování. Docela by mě zajímalo, kam tak zmizel - je vždycky příjemné mívat ho například jako záskok na hodinách, nebo ho i jen potkávat ve Velké Síni u večeře - je to zajímavý člověk, a řekla bych, že i zábavný... No, třeba má hodně práce a zavírá se v pracovně (ta je skvělá, určitě vám o ní musím někdy něco napsat...), anebo možná někam odjel... V každém případě se tu moc nevyskytuje, a když o tom tak píšu, vzpomínám si, že se dokázal na delší dobu záhadně vypařit už i dřív. V prváku se vytratil na tak dlouho, že se o tom dokonce psalo v novinách...:) A jestli to bylo opravdu tak, jak píšou - věřte nevěřte...;)


Pokud jste se během posledních pár týdnů pokoušeli alespoň zahlédnout, nebo snad dokonce najít na hradě bradavického ředitele, hledali jste nejspíš marně a měli byste to bývali lepší, kdybyste ten čas ztracený při hledání věnovali například úkolu do astronomie. On tu totiž pan ředitel pěknou chvilku vůbec nebyl! Zajímalo nás proč, a nedalo nám ani moc práce vypátrat, že odjel na interkontinentální setkání Mezinárodního sdružení čarodějů, které se letos konalo na Mallorce. Setkání sice trvalo pouhé dva dny, ale pan ředitel, který očividně pod stromečkem opět nenašel ani teplé vlněné ponožky, ani čepici či rukavice do zimy, se rozhodl tento nedostatek tepla vyřešit tím, že využil místního horkého klimatu a zůstal na ostrově něco přes týden, aby načerpal teplo i do zásoby. Velmi litujeme, že nedostatek místa tady v novinách nám nedovoluje podělit se s vámi o nádhernou, úsměvnou fotografii, na které pan ředitel v růžové havajské květované košili, dlouhé zelené sukni, bosý a prostovlasý, v obrovských bleděmodrých slunečních brýlích spokojeně popíjí na pláži brčkem mudlovský lektvar neurčité barvy (tzv. koktejl) a pozoruje s úsměvem západ slunce... Idylka, která zahřeje u srdce. V každém případě ale můžete požádat pana ředitele samotného, třeba má vlastní fotoalbum. A až jej budete prosit, nezapomeňte si všimnout, jak velice mu sluší lehké opálení, které si krom nastřádaného tepla přivezl s sebou!

PS. Ta absence fotky mě opravdu moc mrzí...:(

Jak si zvyknout na Bradavice

Když Kat poprvé přijela do Bradavic, nevěděla o tom místě (jako ostatně ani o kouzelnících a čarodějkách, zaklínadlech a zaříkadlech, hůlkách, hábitech, lektvarech, kouzelných tvorech, skřetích válkách, kalamářích a psaní na pergamen, o čokoládových žabkách, Bertíkových lentilkách, kouzelnických sportech, soubojích a tisíci dalších věcí) téměř nic. Děda jí před odjezdem do školy prozradil, že se tam naučí lítat na koštěti (ale tehdy si myslela, že si z ní jen utahuje) a babička jí slíbila, že už nikdy nebude muset mýt ručně nádobí (Kat dodnes neví, jak to myslela, ale netrápí ji to, protože proti mytí nádobí nic nemá). Maminka, jako jediný další člen rodiny znalý kouzelnického prostředí, jí řekla pouze, že čarodějka-nečarodějka – když bude hubatá, dostane domácí vězení tak jako tak. :) No, popravdě, děda a babi toho asi pustili za celých dlouhých Katiných jedenáct let z pusy víc, ale ta si z toho prostě nic moc nezapamatovala.
No a takhle vybavená se vypravila vyjukaná Katleen poslední víkend před začátkem školního roku na nákupy do Příčné ulice a následně pak do Bradavic. Není tedy divu, že když se ocitla s ostatními před obrovskými dřevěnými vraty do Vstupní síně a měla se naráz zabydlet v impozantním, ale docela hrozivě a chladně vypadajícím středověkém hradě zvícím velikosti menšího manchesterského sídliště, snažila se aspoň najít podobnost mezi Bradavicemi a něčím, co už znala. A tak, protože patřila pět let k jednomu skautskému oddílu a připadala si ve skautování „jako profík“, si udělala z Bradavic na jediný večer – než se jí zalíbily tak, jak byly – tak trochu skautský tábor.

„Do zástupu, a všichni honem tady těmi dveřmi prosím!“ Vplula společně s davem spolu-studentů (... taky-táborníků...) kolem obrovité hromady kufrů do veliké místnosti, ve které stálo několik dlouhých dřevěných stolů (...hele, jídelna...), ale která zato postrádala strop (toho si všimla až o dost později a docela ji to zarazilo, ale nakonec... čerstvý vzduch k táborům patří...). Seřadili se všichni poslušně do zástupu a zůstali stát čelem k záhadnému, orvanému klobouku (... maminka vždycky říkala: vezmi si s sebou na tábor něco starého, stejně to tam leda roztrháš...), co osamoceně ležel na stoličce úplně vepředu. Stručně jim vysvětlili, co se s kloboukem bude dít. Neznělo to komplikovaně, ale když uviděla vyděšený obličej prvního v řadě, pochopila, že to asi nebude jen tak. (... zkouška odvahy...) Klobouk, sedíc na jednotlivých čupřinách a v případě menších hlav na nosech a odstávajících uších, vždycky chvíli jen tak ležel na hlavě jako úplně obyčejný klobouk a potom zdánlivě náhodně, ale nejspíš podle odpovědi své současné „oběti“, vykřikl verdikt - byla to různá slova, která neznala, jen si matně vzpomínala, že je zaslechla v Děravém Kotli. Někteří lidí si s ním povídali, ale on neříkal nic. Kat se zamračila a poupravila svou poslední úvahu. (... spíš zkouška intelektu...) Radši poslouchala, co lidi říkají, a snažila se pochopit princip. Třeba to bude nějaká hádanka. Bylo zábavné poslouchat, jak si budoucí spolužáci s kloboukem povídají; musel nějak mluvit, a taky se musel ptát na dost podivné věci („Oblíbený den v týdnu? Ale proč??“). Míň zábavné už bylo, když ta přísná paní vepředu naráz nečekaně zavolala taky její jméno a ona rychle doklopýtala ke stoličce a půl minuty tam seděla, v šoku, pořád s vlastním kloboukem na hlavě, než jí došlo, že by ho měla asi sundat. (... trapasy – na táborech nevyhnutelné...) Katleen docela zaskočilo, že i po tomhle kiksu ji klobouk poslal do Havraspáru – díky tomu, co jí stihla šeptem sdělit tmavovlasá dívčina, co stála v řade za ní, jej měla za kolej pro chytré – ale upalovala ke stolu, který tleskal nejvíc, až se za ní prášilo. Když se odtamtud později rozhlídla kolem na různobarevné ostrůvky studentů rozsazený podél svých kolejních stolů (protože studenti z různých „kolejí“, jak se tady tomu říkalo, měli pláště a klobouky jiné barvy), nemohlo jí to nepřipomenout táborové družinky. A když se pak u profesorského stolu zvedl pan ředitel, spustil svou zahajovací řeč a v jejím průběhu se zmínil o školním poháru a sbírání bodů pro svou kolej, Kat zaplesalo srdce, na tváři se jí rozlil ještě spokojenější úsměv než ten, co už tam byl od chvíle, kdy přestála zkoušku odvahy s kloboukem, a rozhodla se zahodit definitivně skautský tábor a opravdu se nastěhovat do Bradavic. Učit se kouzla – docela fajn, bydlet na hradě – no dobře, ale škola, kde se hrají celotáborovky – tak to musí být každopádně ta nejlepší škola na světě! :D

Albus Brumbál

Tak to vypadá, že vás přece jen občas nějakou tou kartičkou obšťastním. Bude to jenom takový malý, vedlejší zdroj informací, když se budete chtít něco dozvědět o kouzelnickém světě, bude vám celkem jedno, co přesně to bude a nebude se vám chtít až do knihovny. :) Pro začátek se podívejte na někoho, koho dobře znáte. No schválně, věděli jste to?

Brumbál je současným ředitelem na Škole čar a kouzel v Bradavicích. Mnozí ho považují za největšího kouzelníka moderní doby. Brumbál obzvláště proslul svým vítězstvím nad zlým kouzelníkem Grindelwaldem v roce 1945, objevem dvanácti způsobů použití dračí krve a svými pracemi o alchymii, jež napsal spolu se svým přítelem Nicolasem Flamelem. Profesor Brumbál má rád komorní hudbu a koulení s deseti kuželkami.

Dilema

Hmmm... Hádám se tady s Katleen, jestli sem dát nebo nedat její sbírku Kouzelnických karet... Určitě je znáte, ty zajímavé barevné kartičky se stručnými medailonky různých známých osobností z kouzelnického světa – je to to jediné, co vám zbude v krabičce, když nejste dost pohotoví a upláchne vám z ní čokoládová žabka. :)
Já říkám – proč ne, ať se ostatní taky trochu něčemu přiučí. Ne každý si taky může takovou čokoládovou žabku dovolit.
Kat tvrdí – v žádném případě, pak vůbec nebudou z těch svých kartiček překvapení.
Rozsekněte to – co si myslíte vy?

Narion Themiall

Pokud potkáte v Bradavicích někoho s afrem, tak není pochyb, že tím někým není jen tak někdo :) - bude to s naprostou určitostí Narion Themiall, nebelvírský třeťák a Katleenin spolužák z ročníku. Specifický „účes“ i tmavý odstín pleti zdědil Narion po svém tátovi, který je původem z Afriky. Pokud vím, Themiallovi tam jezdívají na prázdniny. Podle Kat má Narion svou rodinu fakt rád – slyšela ho o nich mluvit vždycky moc hezky. A fakt rád má určitě taky o rok mladší Amabell z Nebelvíru, se kterou chodí..;)
Narion v žádném případě nebude ten, koho si v zástupu bradavických studentů můžete nevšimnout. A teď nenarážím na exotický vzhled, ale na fakt, že Narion prostě - jak to jenom říct - obvykle nesedí tiše v rohu. :D Má neuvěřitelně energie, věčně někde lítá - dost často s hůlkou v ruce, taky většinou nemlčí (a někdy přímo křičí). Když ještě býval ve škole Hadir, trávil Narion hromadu času s ním - trénováním soubojů, hraním šachu a vymýšlením různých, řekněme, „zábaviček“...:)
Horší to je, když Narion zrovna dobrou náladu nemá. Naštvat se teda dokáže, a pěkně rychle, a to pak lítají hromy blesky a schytá to každý, kdo neuteče... Katleen mi tady tvrdí , že osobně obvykle ani nepozná, jestli je Narion zrovna naštvaný nebo je spíš na dně (anebo mu případně není vůbec nic) - prý když se mu párkrát snažila spravit náladu, zásadně to skončilo fiaskem, protože on nepochopil, že ho nechce urážet, a ona nepobrala, jak ho vůbec něco takového mohlo napadnout... (*pobavený pohled přes rameno na Kat* Ach, ta komunikace...:D)
Jednu dobu, když byl Narion naštvaný, říkával denodenně, že balí kufry a jede do Kruvalu. Teda - ne, že by mu to Katleen kdy opravdu věřila (když s tím přišel po páté, nevěřil tomu už asi nikdo), ale hlavně slyšela o Kruvalu takové věci, které se k Narionovi vůbec nehodí. Možná je pruďas, ale jít se dobrovolně učit černé magii, to snad zas ne... Ne, že by se nevyžíval v kouzelnických soubojích, a už vůbec se nedá říct, že by mu nešly – ale to už by Kat Nariona spíš viděla jako toho... *poškrábe se na hlavě* ... no prostě toho chlapíka, co černokněžníky chytá. Ti musí být určitě mistři na souboje, mít postřeh, švih a taky pro strach uděláno. Kdyby se Narion trochu zklidnil... No, minimálně pokud jde o odvahu, tak ho klobouk nezařadil do koleje “chrabrých Nebelvírských“ jen tak nazdařbůh, protože kuráže má někdy až moc.
Tak, končíme. Katleen ví, že Narion, i když ho občas popadne amok, umí být jinak milý a přátelský, zvlášť když má zrovna „roztaženo“. Musí to být super kamarád, když ho poznáte blíž – vypadá to, že když má někoho rád, udělá pro něj první poslední. A taky je to pro Kat člověk, který už jí byl hodněkrát ochotný pomoct, i když se mu to zrovna moc nehodilo – a těch po světě přece jen neběhá tolik...:)

Žehlička, aneb Něco málo o tradicích

Když se tak zpětně dívám na svoje neomalené postřehy o pondělním „vyučování“, začínám mít malinko strach, jestli jsem u některých čtenářů kritičtější povahy nezasela obavy typu: „S Bradavicemi to jde z kopce, koukněte na tu organizaci...“. Na tuhle možnost nechci ani pomyslet! Bradavice jsou nejlepší škola na světě (a vím to jistě – už jsem do jedné další chodila! ;)) a ani v nejmenším bych si nepřála jim kazit pověst, natož tak znepokojovat zbytečně (!!) své spolu-studenty... Takže proto – abych si ten včerejšek vyžehlila a taky abyste pochopili, že trocha „strukturovaného chaosu“ patří k bradavické tradici – vám připomenu jeden článek z posledního čísla HogNews ve školním roce 1982/83...

Nápověda pro nezasvěcené:
1. Hodina elementaristiky, o kterou v článku jde, se v tom roce prakticky konala asi třikrát, začátkem září. Od té doby se týden co týden znovu oficiálně konat měla, ale vlastně na ni doopravdy nikdy nedošlo.
2. Závěrečným poradám se říká závěrečné proto, že se konají na závěr roku, to jest v červnu.
3. Zbytek je pouhou otázkou odčítání: červen – září = ? :)


Velká novina

V sobotu odpoledne byla na závěrečné poradě konečně oficiálně vyjevena veřejnosti budoucnost elementaristiky v Bradavicích (stručně, velmi černá až žádná). Oceňujeme, že jsme se o té změně dozvěděli ještě před odjezdem na prázdniny, hned se nám bude lehčeji dýchat. Ti z Vás, kteří si na elementaristiku potrpěli, se konečně zbaví té nejistoty, kterou pociťovali, když celý školní rok středu co středu s marnou nadějí přešlapovali před prázdnou učebnou, a ti ostatní mají alespoň o sešit víc, o starost míň a jeden další důvod k oslavě. Jsme tedy všichni rádi, že víme, na čem jsme, a teď už jen tiše doufáme, že sovy se seznamem pomůcek pro druhý ročník přiletí pokud možno alespoň před Halloweenem!


Takže heslo dne: Za všech situací zachovejte rozvahu! To přijde! :D

Vzkaz od Katleeniny "primární identity" :)

Tak dobře, vzdávám to, budu žadonit...:D
S Katleen si pokecáte ve škole, jasně, ale já chci, aby si někdo povídal i se mnou!! A proto jsem sem přidala ten shoutboard -- no jo, tadyhle srolujete dolů, kouknete trochu vpravo, vidíte tu tabulku? S erbem Havraspáru. Jo, to je ona. Tak tam kliknete na "přidej zprávu" či co to tam je, a můžete mi napsat, co se vám tu třeba líbí, určitě taky nelíbí (konstruktivní kritiku vítám!) a cokoliv vás napadne - ehm, v rámci dekóru, samozřejmě...:D
A třeba se mi svěříte, že shoutboard je na nic, ať tam hodím raděj návštěvní knihu -- pro váš všecko! :) Skoro.
Tak prosím klidně čtete, co hrdlo ráčí, a když bude čas, chuť a nápad, tak třeba taky něco napište.... *malinký nevinný úsměv*
Vřelé díky!

Pustina, tělocvik a sušenky

Dneska bylo v Bradavicích téměř pustoprázdno. Hádala bych to na přibližně tři několikačlenné skupinky studentů přesouvajících se z hodiny na hodinu (nebo spíš z hodiny na oběd, kde zůstali až do večeře :D) a jednoho osamělého, ale zato přátelského a sympatického pana lékokouzelníka od Sv. Munga, o kterém jsem dodneška ani nevěděla, že ho tady máme....
No, s pohybem aspoň jedné skupinky jsem detailně obeznámená - sestávala ze mě, Nariona a Roberta, a náplní činnosti byla hra na schovku s profesorstvem a učebnami - přičemž se nám ovšem nějak pozapomnělo sdělit a) které to ty správné učebny jsou a b) že se profesoři krátkodobě vypařili z povrchu zemského!! (Anebo schovali do sklepení - to jsme už nestihli oběhnout... :))
No, ale proč si tohle vůbec zapisuju je především jeden zážitek s Robertem...:) Znáte přece Roberta Shepherda ze třeťáku z Nebelvíru - moc toho nenamluví, ale když něco řekne, je to prostě skvostné. :D A dneska, při tom našem školním maratónu (prolezli jsme všecky třídy v šesti patrech!!), když jsme si udělali menší pauzu mezi hledáním učebny Mudlovských studií a Jasnovidectvím a zaskočili do Velké síně v (marné) naději, že tam třeba najdeme nějakého profesora, si zklamaný Robert stoupl před opuštěný profesorský stůl, chvíli na něj zamyšleně, možná trochu zklamaně nebo snad nechápavě koukal - nevím, stál ke mně zády, a pak z něj vypadlo něco jako:

"No tak, kde jste všichni, páni profesoři! Pojďte, mám pro vás sušenky!"

:D No, stačilo už jenom dodat "Nápipipipi..." :D :D
Je to fakt obrovská škoda, že na to profesoři neslyší, nechápu, jak mohli Robertově nabídce odolat, bylo to prostě kouzelné...:) Ale příště zkusíme muffinky, to minimálně profesor Kratiknot jistě nezaváhá...:)

Alex Feredor

Alex je o ročník níž než Katleen, ale je ze stejné koleje jako ona. Je to „hrdý Skot“ :) – s oblibou nosí kilt, a to především modrý. Tuším, že ten odstín má co do činění s nějakými regionálními variacemi, nebo možná se to liší rodinu od rodiny... a nebo je to prostě jen jeho oblíbená barva. No, budu se asi muset zeptat. :) Alex chodí už docela dlouho s Amandou z Mrzimoru, sluší jim to spolu.
Nevím, jestli se dá říct, že se Kat a Alex dobře znají, ale v každém případě za to, že se znají aspoň přibližně, vděčí především mnohým společně stráveným večerům v havraspárské kolejní místnosti. Nejspíš jsou nějak předurčení k tomu, aby asi tak každý druhý večer ztroskotali oba v křeslech u krbu hledajíc společnost – a narazili tam vždycky s železnou pravidelností jenom na sebe navzájem...:D Co tou dobou dělávají ostatní Havraspárští, to je Katleen už několik let hlubokou záhadou... Ovšem Kat je za Alexovu společnost ráda – a to nejen proto, že by tam jinak posedávala sama (nebo s Marsem, svou krysou), ale hlavně proto, že Alex je prostě příjemná společnost. Ani jeden z nich toho sice moc nenamluví, ale to nijak zvlášť nevadí, stejně nemůže dojít na nic horšího, než že tam budou oba půl hoďky sedět jak tvrdé Y. Žádná katastrofa. :) Tak jako tak se většinou najde nějaké společné téma, jako poslední školní události nebo co koho zrovna trápí...
(Když nad tím tak uvažuju, když jde o trápení – nejčastěji to probíhá tak, že se trápí Katleen a Alex ji povzbuzuje a pomáhá jí odhánět splíny, načež jí občas připomene, že holt vidí věci moc černě. Což si Katleen sice povětšinou uvědomuje, ale stejně si nemůže pomoct. No, Alex má jednoduše pozitivní náhled na svět. :))
Vlastně se mi občas ani nechce věřit, že ten kluk je o rok níž než Kat a ne spíš o pár ročníků výš – někdy to totiž opravdu zní, jako by sbíral životní zkušenosti už sto let! Ale Katleen mi tady říká, že šedivé vlasy mu zatím nikde neprosvítají, takže mám nechat hloupých úvah o životních zkušenostech a doufat, že se někdy od něj třeba taky něco přiučím...*vyplazuju na Kat jazyk* Tak jo, už jsem zticha. ;)
Co ještě napsat o Alexovi. Je sympatický, přátelský a vždycky ochotný pomoct. Je to klidný člověk, řekla bych, a jen tak něco ho nerozhodí. Má na věci vlastní názor a nebojí se s ním jít na světlo – ale zase ho nepůjde roztrubovat jen tak nazdařbůh do okolí, to ne – on toho opravdu moc nenamluví, hlavně ne takzvaně „o ničem“. :) No a jak už jsem zmínila, zatímco Kat vidí všecko černě, on se přiklání spíš na tu bílou stranu... Tedy pokud zrovna nejde o kilt, samozřejmě; tam bude modrá asi otázkou principu. :)

Hadir Damon

Hadir Damon chodí do stejného ročníku jako Kat, jen je z Nebelvíru. Nejdřív se vůbec neznali, ale během prvního ročníku se dost sblížili (hlavně potom, co se tehdy ztratili v Zapovězeném lese) a od té doby spolu chodí. Nebo vlastně možná už chodili (*koukne na Katleen, která si vedle ní kouše nehty*) – Hadir se totiž po posledních prázdninách do školy už nevrátil a Kat si teď není tak úplně jistá, jak to s nimi je, anebo bude. Každopádně se jí po Hadirovi moc stýská. Byla zvyklá vídat ho ve škole v podstatě denně.
Hadirovi jdou výborně souboje a kouzla vůbec a kouzlení ho navíc baví, takže spolu docela často trénovali. Chodili na procházky se Snickers – Katleeninou první krysou, která bohužel padla za oběť Vrbě Mlátičce, a Siriusem – Hadirovým kocourem. Po večerech občas společně koukali v sedmém patře z okna na hvězdy vypůjčeným dalekohledem nebo prostě bloumali hradem a povídali si... Ale tohle zní jako parte, honem zpátky do přítomnosti!
Skvělé na Hadirovi je, že dokáže člověka téměř vždycky rozesmát. Vytočit taky, jistě, ale to rozesmívání je každopádně příjemnější. Ačkoliv, on to Hadir někdy zvládne i propojit – povedlo se mu to třeba když se jednou o Silvestru s Narionem opil ohnivou whisky, usnul na chodbě kousek od nebelvírské společenky a Kat ho cestou do koupelny našla, musela ho křísit, odtáhnout pod kohoutek se studenou vodou a pak zpátky a donutit ho jít spát, přičemž s ní skoro celou dobu mluvil, jako by byla Narion – to fakt nevěděla, jestli se má smát nebo se na něj zlobit...:) Nebo když jí jednou v Londýně po skoro neznámém prvákovi vzkázal, jak ji moc miluje, kterýžto prvák se nezdráhal jí už tak dost osobní zprávu předat v parku uprostřed davu... *blush* No, uvádění do rozpaků, to by Hadirovi každopádně taky šlo. :)
Krom toho je taky výborný v šachu. Katleen si ještě docela živě pamatuje, jak jednou porazil profesora Snapea a ten mu to pak (asi už nikdy) nedokázal zapomenout.
Hadir taky vždycky natropí spoustu žertíků a blbostí se svým – nejspíš nejlepším – kamarádem Narionem Themiallem od nich z Nebelvíru (pokud nevíte, co tím myslím, vzpomeňte se na tu příhodu s ohnivou whisky, anebo vězte, že se o jedněch prázdninách nechali oba ostříhat dohola...).
No a pokud vás zajímá, jak Hadir vlastně vypadá, tak si asi budete muset počkat, protože fotku má Kat jenom jednu, a prostě ji nechce dát (podezírám ji, že má strach, aby milý Hadir neměl za chvilku fanklub :D). Ale stejně, vždyť všichni Hadira znáte, ne? Takže než seženu nějakou tu náhradní podobiznu, tak aspoň prozradím, že Katleen měla vždycky slabost pro dlouhé vlasy... :)

Jak to vypadá v Bradavicích...

Školu čar a kouzel v Bradavicích byste našli v jednom obrovském, impozantním starém hradě se spoustou věží a věžiček, postaveném na krásném místě uprostřed přírody. Je obklopený hustým, tmavým lesem – říká se mu Zakázaný nebo Zapovězený les (samozřejmě proto, že se tam nesmí) – a na druhé straně ohraničuje školní pozemky veliké jezero, na jehož opačném břehu leží kouzelnická vesnička jménem Prasinky. Na nádražíčko v Prasinkách přijíždíme všichni každoročně na začátku roku Bradavickým expresem a odtamtud se přeplavíme lodí přes jezero k hradu, ačkoliv letos jsme my starší letěli na koštěti. Z Prasinek to k hradu není daleko, a těším se, že se tam letos o některém z volných víkendů budu smět pořádně porozhlídnout – to třeťáci už můžou!
Co se jezera týče, myslím, že jsem slyšela něco o příšeře, která tam žije – nebo snad příšerách? Jednou,asi když jsem byla ve druháku, snad o víkendu nebo o prázdninách, si tam pár spolužáků a učitelů vyrazilo rybařit a vrátili se se spoustou dobrodružných historek o potvorách z hlubin. No nevím – dokud neuvidím, neuvěřím. :)
Pokud jde o Zapovězený les – s tím mám zkušenosti veskrze osobní. Brrr... V prvním ročníku jsem se tam podívala, a už nikdy se mi tam asi nebude doopravdy chtít, ani kdyby tam dávali zadarmo čokoládu. Jde mi z toho místa mráz po zádech. Tma, větve, pavouci, podivné zvuky a kdovíjaká stvoření, která se nezastaví ani před vraždou... Náš první profesor Obrany proti černé magii na to doplatil. Na druhou stranu, když stojíte o slunečném odpoledni opření o plot vedle Hagridovy chalupy a z bezpečné vzdálenosti koukáte do toho chladivého šera, na spletené kořeny stromů a plížící se stíny... naráz to podivné ticho, které jako by z lesa vyzařovalo, nepůsobí tak úplně hrozivě. Možná se v tom lese jenom člověk musí umět pohybovat. Já to teda, obávám se, ale zatím neumím...
Co bych vám ještě prozradila... Snad že školní pozemky jsou opravdu obrovské – ani nevím, k čemu to přirovnat, jsou určitě větší než třeba naše čtvrť v Manchesteru, zvlášť jestli se do nich počítá i celý ten obrovský les. Na pozemcích jsou pak taky ještě skleníky a opodál Hagridova chalupa – obojí stojí nedaleko lesa. Úplně na druhé straně, blíž k jezeru, je famfrpálový stadion, a přibližně napůl cesty mezi ním a Hagridovým domkem si dávejte pozor a nepouštějte svoje chlupaté ani jiné miláčky z klecí, protože by mohli zaběhnout do spárů Vrby Mlátivé. Ta stojí uprostřed školních pozemků a jmenuje se Mlátivá proto, že moc ráda tluče do všeho, co jí přijde pod větev...
Tak co dodat, doufám, že jsem vás přesvědčila, že byste se měli přijet podívat!! :)

http://www.zvb.tym.cz/

Nová image - nový trend?

Ještě jeden starý článeček, už z roku 1982, z prvního čísla Hognews... Pojednává o jedné velmi neobvyklé události, které byla Katleen svědkem, a o tom, jak to otřáslo hradem...:)

Nová image - nový trend?

Pokud jste ve středu uplynulého týdne zahlédli v Bradavicích tu a tam záblesky růžové a obávali se o svůj zrak, neděste se – nemáte vlčí mlhu ani růžový zákal. To jen profesor lektvarů přešel na nový styl! Odvaha se cení, a růžová je koneckonců letos in... Možná, že v kombinaci s jeho výrazným charisma dokonce nastolí profesorův módní výstřelek v Bradavicích nový trend! Neobvyklý odstín totiž u mnoha studentů vyvolal silnou citovou reakci, veskrze pozitivní (byly k vidění i slzy, snad dojetí). Je tedy možné, že si někteří z nich oblíbili růžovou natolik, že ji sami pojmou za vlastní. Dočkejme tedy času a uvidíme, jak moc se líbila. S politováním jen podotýkáme, že oblíbený model údajně profesoru Snapeovi vůbec nepatří – měl jej pouze zapůjčen – a nelze tedy očekávat, že jej uvidíme častěji... Pokud však přece, doporučujeme ještě alespoň jeden další doplněk růžové barvy pro vylepšení celkového dojmu (např. spona do vlasů).

Kdybyste jen věděli, jak mě mrzí, že to Kat nevyfotila... *vrti zkormouceně hlavou*

HogNews, nebo HogOlds? :)

Jak jsem se tak s Katleen probírala batohem, narazily jsme na jeden starý deníček - knížku, kam si Kat psala nanečisto některé články, když ještě v prváku psala s Kate noviny. A tak mě napadlo sem pár oblíbených článků hodit...
Tak tady první příspěvek, ale ještě než začnu, měla bych vás poprosit o shovívavost - Katleen bylo tou dobou přece jenom pouhých jedenáct a psala pro radost a zábavu, ne proto, že by v sobě objevila nějaký skvoucí talent nebo tak něco...:) Tak to berte s rezervou, a užijte si Katleenin první článek vůbec - o Protivovi. Myslím, že ho psala po nějaké příjemné zkušenosti se školním poltergeistem, ale říká, že už si to nepamatuje... tak posuďte sami ;)

Pomáháme potřebným

Ještě jste ho nepotkali? Ladně se vznáší chodbami, usmívá se na kolemjdoucí a nikoho neopomene pozdravit či milým slovem potěšit. Máte zlý den? Tohle setkání vám stoprocentně zvedne náladu! Potřebujete sprchu a nechce se vám až do horního patra? Protiva to zařídí!Zapomenete nedopatřením někde ležet sešit? Žádné strachy, Protiva jej tam napospas všem jistě nenechá... Zapadnete do učebny, kde nemáte co dělat, pár minut do večerky, klepete se strachy aby vás někdo nenašel.... Bez obav, Protiva za vámi nezapomene zamknout... Ale věřte nevěřte, i Protiva má slabé stránky; například je velmi skromný, stydlivý, váhavý, nerozhodný... A proto vás, milí čtenáři, žádáme: pomozte mu, jako pomáhá denně on vám, a kdykoliv ho potkáte, nezapomeňte ho pro jeho vlastní dobro řádně NAKOPNOUT! :)

Kate Littletonová

Kate Littletonová, hezká, vysoká, hubená (a možná občas i trochu hubatá :)) blondýnka z Mrzimoru, je Katleeninou blízkou kamarádkou už od prváku. Nejsou sice ani ve stejné koleji, ale i tak se stihly hned v prvním ročníku seznámit dost dobře na to, aby spolu pak celý rok vedly redakci školních novin. Byl to nabitý rok - krom práce v novinách pomohly totiž Kat s Kate taky vyřešit záhadu bílé kočky Sněhule, ze které se nakonec vyklubala zakletá Eluhejnsi Goldoniová, co teď chodí v Bradavicích o rok níž. Ve druhém ročníku byla Kate na celoroční stáži v Krásnohůlkách - to je čarodějnická akademie ve Francii - a od té doby nosí mnohem raději klobouky a taky se naučila působivě nadávat francouzsky...:)

Kate by byla podle Katleen skvělou prefektkou (anebo policistkou :)), protože za podmínky, že by bezvýhradně souhlasila se zásadami, které by měla hájit, by se za ně zcela jistě rvala do posledního dechu. Když jde o zásady, jde z Kate někdy strach...:) Taky výsledky by na prefektku Kate měla - nejen že je chytrá, ale většinou taky připravená, takže výsledný efekt je jednoznačně oslnivý. Ale nejvíc ze všeho to jde vidět na hodinách lektvarů - Kat si dodneška pamatuje, jak se Kate jednou přes noc naučila několikasetstránkovou učebnici lektvarů vlastně nazpaměť a druhý den ji dokázala na hodině bez škobrtnutí odrecitovat... To už skoro ani není normální! :D Možná, že v tom bude nějaká tajemná motivace... *potutelný úsměv*

Katleen a Kate mají taky ještě jednu tradici - poslední prázdninový den, nebo vlastně noc, tráví Kat u Littletonových (protože z Manchesteru jsou to přece jen aspoň čtyři hodiny) a většinou tu noc prokecají. Pro Katleen je to paradoxně - ačkoliv je úplně poslední - obvykle jeden z nejlepších dnů prázdnin.
Co dodat? No, ne, že by si holky vždycky ve všem rozumněly. Každá mají tak trochu svou hlavu. Ale vycházejí spolu většinou dobře, a od čeho by byli kamarádi, kdyby nám občas trochu nerozšířili obzory. :) A Katleen věří, že když by jí opravdu bylo ouvej a potřebovala by vytáhnout z bryndy, Kate tam někde bude, ať už si o té které věci, o kterou půjde, myslí, co chce...:)

Vlastní životopis (ve třetí osobě)

Katleen se narodila 26. srpna 1971 v Manchesteru, kde teď bydlí s rodiči a se svou o šest let mladší sestrou Josephine v prostorném bytě v centru. Měla se původně jmenovat Kaitleen, ale nějaký nešikovný úředník na matrice to popletl a rodičům to nijak zvlášť nevadilo, tak už jí to jméno zůstalo... :)
Katleenin táta, Andrew, je mudla a má v Manchesteru malé nakladatelství, kde vydává především fantasy a science fiction knížky. Vydělává mu dost, aby Jasperovy uživil, ale spoustu toho investuje do mladých začínajících autorů, které s oblibou podporuje. Je blázen do kouzel, kouzelníků a všeho magického, nebo aspoň trošku "nenormálního".
Maminka, Angeline, pracuje jako vrchní sestra v nemocnici - ano, v obyčejné mudlovské nemocnici. Je sice kouzelnice a proti kouzlení nic nemá, ale své schopnosti téměř nikdy nevyužívá. Vždycky říká, že ji baví dělat věci „složitě“ a že když to bude nutné, může si vždycky kouzlem pomoct. Chodila taky do Bradavic (do Havraspáru), ale po třetím ročníku ji její otec, Katleenin děda Alex (blázen do mudlů), přemluvil, aby zkusila mudlovskou školu, a jí se tam zalíbilo, takže v ní zůstala. Doma, pokud si Katleen pamatuje, maminka Angeline nečaruje skoro vůbec. Jen když byla Kat malá, přeměnila jí máma dvakrát živou želvu na plyšovou, protože se o ni dobře nestarala, a taky si dřív měnívala před zrcadlem barvu vlasů a účes, než šla ráno do práce.
Domácnost mají tedy Jasperovi vlastně úplně mudlovskou a o kouzelnickém světě se skoro ani nemluví, když se nepočítají tatínkovy četné fantazie. Takže předtím, než jí došel dopis z Bradavic, se Kat s kouzly setkala jen zřídka, hlavně když byla na prázdninách u dědy a babičky Oliverových (z maminčiny strany).
No a jaká je samotná Katleen? Je brunetka, ani malá, ani velká, ráda se směje a nerada se zlobí (což neznamená, že to neumí, pozor ;)). Kat je hodně důvěřivá a někdy až moc rychle odpouští. Ještě od doby, co nebyla v Bradavicích, má ráda kreslené seriály v mudlovské televizi, knížky, kytky a čokoládu. Dřív bývala skautka, ráda je venku a zajímá ji příroda. Ve škole se jí líbí a učení ji v zásadě baví, když ho zrovna není příliš... No a co si myslí o Bradavicích, o tom se dozvíte postupně... Kdo si počká, ten se dočká! :)

Není škola jako škola...

Pokud jste si to ještě nepřečetli, tak jste se právě zatoulali na stránku věnovanou (možná trochu virtuálnímu, ale zato aspoň docela neobyčejnému) životu jedné slečny - Katleen Jasperové. Katleen by možná byla úplně obyčejná, anebo by taky možná vůbec nebyla, kdyby jí ovšem jednoho deštivého dne před pár lety nepřišel jeden zvláštní dopis...
Asi by se dalo opomenout to, že na dopise nebyla známka. Dalo by se i přehlédnout, že v adrese stálo krom obvyklých informací i to, že Katleen má pokoj v prvním poschodí napravo. Nejspíš bychom se bez větších obtíží smířili taky s tím, že odesilatel měl nezvyklou oblibu v psaní na pergamen. Ale to vůbec nejpodivnější - totiž že dopis místo pošťáka doručila sova, to se Angeline Jasperové, Katleenině mamince, vůbec nelíbilo. Kat - tak Katleen doma říkali - si to tehdy vyložila tak, že její čistotná maminka nemá ráda sovy.
Dopis přišel při snídani, ale neotevřeli ho až do oběda. Maminka se celé dopoledne mračila a při vaření o něčem tichounce diskutovala s tatínkem. Ten, narozdíl od ní, jen zářil, a potutelně na Katleen mrkal.
Kat se tehdy pochopitelně cítila především dotčená, že si dopis, který byl bezpochyby její, nemůže bezprodlení přečíst, a tak celou dobu seděla nafouknutá u stolu v kuchyni, kreslila si a jedním okem kontrolovala střídavě rodiče a nažloutlou obálku, usazenou teď na nejvyšší poličce mezi svátečními soupravou na kávu z modrého porcelánu, kterou dostali od babičky.
V tu chvíli ji ani náhodou nenapadlo, že by mohlo jít o něco, co se týká školy. Vždyť do školy už skoro pět let chodila, a dopisy od paní učitelky ani pana ředitele, pokud věděla, nikdy nevypadaly takhle přitažlivě - ze zásady jim chyběla pečet i nažloutlý ráz pergamenu a především nebyly nikdy adresovány jí osobně. Ba ne, o školní dopis by ani nestálo. Tohle muselo být něco docela jiného...
Jenže tenhle dopis, ač školní nakonec přece jen byl, přišel, jak se ukázalo, z mnohem zajímavější školy, než o jaké Kat kdy jenom slyšela! Otevřeli ho nakonec během oběda (uražená Katleen už nesnesitelně mlátila příborem do talíře), někdy mezi pečeným kuřetem a dezertem (a Katleen se okamžitě podařilo upustit tu skvělou obálku doprostřed své misky s pudinkem).
Stálo tam: Vážená slečno Katleen Jasper, S potěšením Vám oznamujeme, že jste byla přijata do Školy čar a kouzel v Bradavicích...
Takže tehdy, upatlaná od pudinku, se Katleen dozvěděla, že by z ní mohla být čarodějka.
A jak to dopadlo...? No, copak si opravdu myslíte, že si něco takového mohla nechat ujít?? :)